Jdi na obsah Jdi na menu

*****HOKEJ, VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA ZLÍNA*****

Jaroslav Stuchlík st.: "Je pěkné, když má klub svou paměť a je na svou historii hrdý.“

SK Baťa Zlín 1928-1945.jpgSokol Botostroj Zlín 1948-49.jpg

ZK Baťa Zlín 1945-1948.jpg

Sokol Svit Gottwaldov 1949-1952.jpgSpartak a Jiskra Gottwaldov 1952-1958.jpg

TJ Gottwaldov 1958-1990.jpg

SK Zlín, AC ZPS Zlín 1990-1997.jpg

HC ZPS Barum Zlín 1997-1999.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Hamé 2002-2007.jpg

HC RI Okna Zlín 2007-2009.jpg

 


Poprask! Když do Zlína dorazí nejlepší hokejista planety

10. 2. 2018

Jakoby do Zlína dnes přijel Sidney Crosby, Connor McDavid, nebo Alex 033.jpgOvečkin. Prostě poprask se vším všudy. Bylo parné léto roku 1967, když do Gottwaldova dorazil Stan Mikita.

Tehdy v jeho 27 letech považovaný za nejlepšího hokejistu na světě. Před šesti lety triumfoval ve Stanley cupu, sbíral i individuální ceny včetně Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče soutěže.

V tehdejším Československu strávil rodák ze slovenské obce Sokolče, jenž byla zaplavena přehradou Liptovská Mara, deset dnů v roli filmového herce. S týmem Gottwaldova si zatrénoval.

Dojmy?

„To se nedá ani popsat. Když vidíte na vlastní oči hráče, který v tu dobu byl téměř modlou. Ten přístup, pohyb a bruslení, to bylo něco neuvěřitelného. Bylo to něco podobného, jako když dnes mladí vidí třeba Jágra, tak my jsme viděli Mikitu. Tenkrát nebyly takové možnosti, jako jsou dnes,“ vzpomínal Jiří Vodák, legenda zlínského klubu, který Mikitu obdivoval.

Malí lovci autogramů mají v zápisníku nejen podpisy hráčů národního mužstva, ale i brněnské Komety, kteří byli v Gottwaldově na soustředění. Od jednoho srpnového pátku roku 1967 pak mají autogram, který hned tak nikdo neuloví: Stan Mikita.

Po sedmi letech se vrátil do vlasti.

Byl srpnový pátek, přitom na jeho přílet bylo vše připraveno už v pondělí. Vítali ho snad jako prezidenta. Chlebem a solí, manželku kyticí a dítě panenkou v národním kroji. Připraven byl ve vítacím salonku ruzyňského letiště drink.

Jako malý na loukách u Sokolče pásl krávy, v řece lovil raky. A jedl brynzové halušky. Bylo mu osm, když ho rodiče v roce 1948 poslali za strýcem Joem a tetou Annou do Kanady. Adoptovali ho.

 A on přijal jeho jméno Mikita. V devíti začal s hokejem. Vyrůstal v kanadské provincii Ontario v městečku St. Catharines kousek od Toronta, kde začal hrát nejpopulárnější hru svého rodiště. V sezoně 1957/1958 hrál za St. Catharines Teepees v OHA. Následující sezonu už hrál v NHL, kde vydržel 22 let.

Z Chicaga si přivezl brusle s číslem jednadvacet i tři speciální nože a vyjel s našimi reprezentanty na led.

Jako profesionál se podrobil dennímu režimu. Bylo půl sedmé ráno a zařezával v šatně. „Máte chlapci tu výzbroj příliš těžkou. Přece mi neříkejte, že by se nedala vyrobit lepší. Vždyť jste hokejová velmoc. Nesmíte na sobě nosit chrániče těžší než deset kilo. To přece musíte cítit na rychlosti.“

Jinak byl samý žert a vtípek.

Uhodila sedmá hodina ranní a šlo se do práce. Nastala hokejová šichta.

„Tréninkové metody v Československu i Kanadě jsou v jádru stejné, dvě hodiny mi daly do těla. Vždyť jsem prakticky tři měsíce nestál na bruslích a hokejku neviděl,“ vyprávěl Mikita, rodným jménem Stanislav Gvoth, na improvizované tiskovce.

Byl nucen odpovídat i na spousty dalších otázek. Z hokejových se přešlo i do oblasti finanční.

Na své si patrně přišla i pošta v Gottwaldově.

Ozvali se ze zámoří.

„Co dělá Mikita? Jaký byl jeho den? Pošlete okamžitě fotografie. Nejen jeho ale i města a vůbec z Československa. Kam s ním odjedete z Gottwaldova? Navštíví i lidové soubory folkloru v původních krojích? Pošlete.“

„Myslím, že udělám kus dobré propagace staré vlasti, nemyslíte?“

Pak znovu odpovídal na spoustu otázek. Je pochopitelné, že z oblasti hokeje zamířily i do oblasti finanční.

„Pánové, v pase mám napsané, že jsem profesionální hráč ledního hokeje. Živím se a vydělávám hrou. Když dělám něco lépe než ti ostatní, beru víc. Všude ve světě jsou přece prémie za vynikající výkon. Nezapomeňte, že mám také pět měsíců vola a za ty mi nikdo nedá ani dolar. Vedlejší zaměstnání? Měl bych jednu touhu, ale zatím jsem ji nevyslovil. Zastoupení československého skla. Mikita a Československo patří přece pořád dohromady!“032.jpg

Poté absolvoval poctivý moravský oběd. Nedalo se nic dělat, ale slíbil, že bude v tréninku pokračovat. Po třech měsících měl po hokeji hlad. V dresu Jana Havla s číslem 21 nastoupil v útoku s Černým a Fardou na křídlech. Jenže všichni chlapci se chtěli vytáhnout a ukázat své dovednosti.

Hrálo se třikrát deset minut, ale v nasazení jako v mistrovských zápasech. Lidé mnohokrát tleskali jejich umění.

A filmaři z ČSTV natáčeli způsob Mikitovy jízdy vpřed i vzad, i celou sérii blafáků. Josef Mikoláš v brance si nemohl stěžovat na nedostatek práce. Obstál však se ctí.

Setkání hráčů se slovenským rodákem nebylo marné. Jeden tréninkový den, ale Mikita hrábl do zkušeností, které rozdával.

Teď se na něj těší v Bratislavě. Slíbil, že znovu obuje brusle a kdo ví, zda jen žertem prohodil. „Když to bude takhle pokračovat, budu mít dokonalou fyzickou kondici už v září. Ještě než nastoupíme my u nás do tréninkového tábora. Myslím však, že mně manželka s dcerou přibrzdí. Vždyť jsem jim slíbil dovolenou. Ne hokej.“

Prvotřídní kanonýr přitom na přelomu šedesátých let za sebe nechal mluvit své ostré pěsti. Vysloužil si přezdívku „Malý ďábel“.

"Když jsem přežil pět sezón a nezabili mě, polepšil jsem se,“ smál se v rozhovoru pro hokej.pravda.sk.

Až v sezoně 1960/1961, kdy s Chicagem získal Stanley cup, se projevil jako tvůrce hry. Následující sezonu už byl čtvrtý v kanadském bodování NHL, třetí Gordie Howe byl před ním jen díky více vstřeleným brankám.

V play-off ale Mikita dal ve 12 zápasech 6 gólů a přidal 15 asistencí, dohromady měl tedy 21 bodů, což byl v té době rekord NHL. Taky se hodně polepšil v sezoně 1966/1967 měl jen 12 trestných minut a získal Lady Byng Memorial Trophy pro nejslušnějšího hráče NHL. Přitom ještě v ročníku 1964/1965 měl 154 trestných minut.

To jsou paradoxy.

Mikita je také považován za vynálezce zahnuté čepele. Dříve se totiž hrálo s rovnou holí. Až do jednoho osudového tréninku, ze kterého se traduje historka.

Mikita se rozzlobil. Strčil čepel hole mezi dvířka u střídačky a chtěl ji zlomit. Čepel ale nepraskla, jenom se ohnula a Bobby Hull se jej zeptal:

„Dokázal bys s tímhle vůbec vystřelit?“

Šlo to, ale šlo to mnohem lépe, puk dostal rotaci a faleš. Od té doby si někteří hráči začali ohýbat hole, dnes už je zahnutá čepel samozřejmost.

Za černé jestřáby hrál až do roku 1980, poté ukončil kariéru. V té době byl druhý nejproduktivnější hráč historie NHL. V roce 1983 byl zvolen do hokejové síně slávy. U příležitosti 100. výročí NHL byl v lednu 2017 vybrán jako jeden ze sta nejlepších hráčů historie ligy.

Kdy do Zlína dorazí Crosby?

Autor: Daniel Ostrčilík s využitím archívu