Jdi na obsah Jdi na menu

*****HOKEJ, VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA ZLÍNA*****

Jaroslav Stuchlík st.: "Je pěkné, když má klub svou paměť a je na svou historii hrdý.“

SK Baťa Zlín 1928-1945.jpgSokol Botostroj Zlín 1948-49.jpg

ZK Baťa Zlín 1945-1948.jpg

Sokol Svit Gottwaldov 1949-1952.jpgSpartak a Jiskra Gottwaldov 1952-1958.jpg

TJ Gottwaldov 1958-1990.jpg

SK Zlín, AC ZPS Zlín 1990-1997.jpg

HC ZPS Barum Zlín 1997-1999.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Hamé 2002-2007.jpg

HC RI Okna Zlín 2007-2009.jpg

 


      ABSTINENČNÍ GUMÁRNA   

                  V LITVAJZU

                       aneb

        
Jak se jim Lešoun do xichtů vysmál

Upozornění:Tento článek není nijak cenzurován a upravován, je napsán v plném znění

ObrazekPrávě na dnešek a následující dva dny jsem si v práci už měsíc předem zajistil volno, abych mohl vyrazit podpořit Ševce na daleký a studený sever naší republiky. Původně jsem předpokládal, že pojedeme navštívit Alťáka s Jenasem, naštěstí však tento plán odchodem prvního jmenovaného do Mladé Boleslavi nedostal žádnou trhlinu. Myslel jsem si, že se banda Zlíňáků sveze na druhý konec země vlakem. Avšak kvůli malému zájmu se přehodnotily plány a Lečigou nabídl dopravu autem. Několik dní před odjezdem se posádka zformovala do následující podoby: Lečigou, Cheeco, Ešli, p_z a já.

Abychom tam nejeli jen tak naprázdno, napadlo mě nakoupit několik žlutých a modrých balónků a pak ještě na vyjádření velkého díky za služby, které odvedl Zlínu Martin Jenáček jedno překvápko. V den odjezdu, tedy 28.11. 2006 jsem si přivstal v 6:00, kdy mi budík drnčel, břáňal, břéskal a řval v rytmu naší klubové hymny
„Medvědi, Medvědi“, že by to vzbudilo i na mol ožralého Vesana, který se omylem zatoulal do restaurace u Polanských. Jeho osud ponechme otevřen...
:-)

Sraz máme určen na 9 hodin, takže se šinu z papírnictví, kde jsem vykoupil všechny žluté a modré balónky, směrem k Delvitě. Tam si koupím denní tisk a něco k snědku. To jsem ještě netušil, jakou zásobu sebou veze Lečík.

Před nákupním střediskem Delvita, na zbrusu novém otrokovickém náměstí se pánové z technických služeb snaží uměle postavit vánoční strom. Jen tak pro sebe jsem si zabroukal:

„Pánové, aby vám to zas nespadlo na cizince, jak v Praze a nebyla z toho mezinárodní ostuda.“

To už mi zvoní telefon a na drátě visí Lečigou.

„Kde si?“ nervózně se mě ptá a za otázkou schovává: „Neležíš ještě v posteli?“

„U Delvity a jdu k Poliklinice,“ odpovídám mu. „Tak běž na parkoviště před Poliklinikou…“ a sotva to dopoví už je zahlédnu v dálce. Lečíček mně na pozdrav zamává. Přicházím k nim, zdravím všechny přítomné a než nastupujeme, tak se Lečík pokřižuje.

„Né, že bych to uměl,“ pronese sebekriticky.

Naše trasa je následující. Zlín – Otrokovice - Přerov – Olomouc – Moravská Třebová – Svitavy – Litomyšl – Vysoké Mýto – Hradec Králové – Jičín – Mladá Boleslav – Česká Lípa – Litoměřice – Most – Litvínov.

„Ať žije naše cesta do Litvínova,“ hlásí dobře naladěný soused Lečo sedící vedle mě, tedy uprostřed ještě mezi p_z, když náš dnešní šofér Čiki otočí klíčkem a startuje. Vytasím papír a začínám zapisovat hlášky. První zapomenutá věc, na kterou si vzpomínám je film do foťáku. Posádka mě uklidňuje, že se dá koupit na benzínce. Ale já věděl, že na to zapomenu…

V Tlumačově náš řidič, jako Řidič a ne řidič jako Řidič poprvé porušuje předpisy.

„To máme za tři body“, konstatuje Cheeco. Lečík vše dává na pravou míru a dodává: „Překročení rychlosti o 20 kilometrů je za šest bodů.“

O chvíli později ukazuje Cheeco na sklo a říká: „Tady ti právě prasklo sklo,“ a ukazuje na malou prasklinku před sebou. Lečík se v první chvíli vyděsí a pak povídá: „To už tam bylo. Ježiši, takové šoky mi dělat.“

Jako první zvoní telefon Pézetce. A vypadá to na pracovní telefonát. Ani na výjezdě nenechá p_z své pracovní záležitosti doma a zástupce zaměstnavatele obchodního řetězce Interspar nepřímo otravuje vedoucí mléčného oddělení tohoto podniku. A Ešli dodává:

„Pokaždé, když někam jedem, řeší něco z práce…“

Myslím, že to bylo v Přerově. Zastavujeme na červenou, lidé poslušně přechází silnici a Cheeco se zase ozve: „Toto vynalezl kokot největšího kalibru,“ a myslel tím samozřejmě bílé pruhy na vozovce vyznačující přechod pro chodce.

V Olomouci se smějeme odlišné hlášce, když postarší, asi 80letá paní čeká až ji nějaký poslušný řidič pustí, aby bezpečně mohla přejít cestu. V tom se vyřítíme my a Cheeco vytasí další z hlášek:

„Holka, máš smůlu,“ a profrčíme kolem ní.

Cesta nám ubíhá docela rychle, hlášky padají dál, nestačím je ani zapisovat, tak si poznamenávám jenom ty největší chuťovky.

ObrazekPoprvé zastavujeme v Mohelnici na benzínce. Kdybychom neměli slitování, tak se Lečigou pochčije do vlastního auta a na vlastní sedačku. Ulevit a vyprázdnit potřebujeme nakonec všichni. Nasoukáme se do dresů a stvoříme tak za pomoci jednoho z ochotných pánů první rodinné foto tohoto výletu. Ještě se jdu zeptat, zda čirou náhodou nemají film do fotoaparátu, ale bohužel nevedou. Valíme dál a ani ne za pět minut zastavujeme znova a tentokrát Lečik doplňuje šťávu do svého vozidla. Využiju šance a jdu zkusit štěstí na této čerpací stanici. A vida. Mají!!! Paráda!

Lečik si vzal na sebe hodně závažné předsevzetí a to takové, že dnes bude počítat kurvy. Abych byl přesnější, ne ty, které čekají na zákazníky podél cest a silnic, ale ty, které vyletí někomu z úst. A z kapsy se mi taky ozývá telefon: „Já už chci býýýt, já chci býýýt jen homosexuál…“ Podívám se na displej a co nevidím. Volá mi Radeček. Zvedám mu to a jako pozdrav slyším: „Litvínov, heja heja Litvínov“ a vyptává se, jestli opravdu jedeme a jestli chlastáme. Nekápla ani kapka alkoholu. Někdo už by měl absťák, my ne. Někde v místech mimo město se před námi objeví cisterna. Cheeco nadává, proklíná, co mu dech stačí anakonec rezignovaně prohlásí:
„Uhni do pole, nemám čas! Pusť mě ty zmetku!!!“

a předjede ji. Podobně to zaznělo už dnes mnohokrát, třeba když nějaké vozidlo, řízené především ženskou jelo o něco pomaleji, než si představoval:

„Uhni pičo, spěchám…“

Nejvíce ho ale přímo deptaly velké kamiony, které nám znepříjemňovaly život celou cestu. Jednoho jsme se zbavili a druhý byl hned před námi:

„Běžte do prdele!“

I našemu řidiči zvoní telefon. Přestože je telefonování za jízdy zakázané, vyřídí si s mamkou důležitý hovor, kde vůbec je a případného návratu domů: „Jsem na cestě do Litvínova na hokej a dnes už domů nepřijedu,“ nebo tak nějak to bylo. Přesně si to už nepamatuju. Ale proč to vůbec zmiňuju. Zaujala mě jeho vyzváněcí melodie. A protože má shodou okolností Nokii jako já, nebyl problém si ji přes infračervený port, neboli „infráč“ přetáhnout. A tady máte přepis jejího přesného znění:

„Hej pičo, zvedni mě pičo z kapsy a koukej to zvednout dyliňáku, vole pač ti někdo volá pičo, cype voe. Jak Banik pičo, žadné Banik pičo, zvedej to a neser ma voe. Pač bolí mě noha,cype, nakopu ti a do koulí, voe jestli to nezvedneš, cype….“

Projíždíme kolem nějakého hotelu, se kterým má určité zkušenosti Cheeco.

„Tady to je dobrý hotel, tady se dobře spí.“

Lečík vyzvídá dál:
„Sám nebo s někým?“

Cheeco odpovídá poněkud překvapivě:
„S autem…“

A Lečo ho uzemní:
„Ty si na plech…?!“

Na kruhovém objezdu v Jičíně se stala asi nejrizikovější událost (pro nás v autě) cesty do Litvínova. Přejeli jsme odbočku, což nejdříve zaregistrovala p_z. Otočili jsme to tedy zpět a o chvilku později se už podruhé během několika vteřin sekl o další odbočku, aby potom všem najel přímo do protisměru!!! Naštěstí na tuto nebezpečnou jízdu přijdeme včas a Cheeco se z toho vzpamatovává, ale Lečík už perlí:

Obrazek„Stane se to jednou za život, ale většinou už druhá možnost není. Napoprvé to umí každý debil“

Při vjezdu do Mladé Boleslavi se menší kolona nechce rozjet, více než na 50 km v hodině a šofér našeho vozidla to nenechává bez odezvy:

„Co to je tam vepředu za jebáky?! Jeďte, kurva!!“

To nenechá v klidu ani Lečiho a z plna hrdla zařve: „Jeď ty pičo!!!“

V centru Mladé Boleslavi se stáváme nebezpečnými pro zdejší obyvatelstvo my, Ševci z dalekého východu. Ale z větší části si za to můžou oni sami. Vkročili na přechod ještě v době, kdy měli červenou a Cheeco dupnul dvakrát na brzdy tak, že kvičely, jak stádo vepřů před porážkou. Fuj, to byl hnusný pocit! Oklepeme se a jedeme dál… Ešli sedící vedle řidiče přejímá roli opravdového spolujezdce, jako při závodě osobních vozů a podle mapy hlásí všechny města i prdele, přejezdy i zatáčky, odbočky i značky. Začíná se uvažovat i o účasti na příští Barumce. To bychom ještě měli omezit jízdu v protisměru a zamezit přístup osob na dráhu a bylo by všechno „oukej“
:-)

Poté už je cesta celkem pohodová bez nějakých vážnějších událostí i hlášek. Před Litvínovem ještě hodíme pauzu, jelikož máme velice luxusní čas.

Než vjedeme do Mostu, zastavujeme na jedné z mnoha benzínek. Protože si vzpomenu, že v batohu mám jedno plechovkové pivo, tak ho vleju do sebe, protože nemám tušení, jak přísné kontroly v Litvínově jsou. Třeba u nás ve Zlíně jsou v tomto případě černě oděni pánové s tvrdým výrazem na tváři nekompromisní. Například donutí člověka přelít pivo do kelímku. Jak k tomu přijde takový člověk, když druhému nejsou schopni najít dva pilníky o délce asi 20 cm?! Proto se ptám, v čem je nebezpečnější plechovka oproti dvěma velkým špičatým pilníkům? Tomu nejmenovanému kolegovi tleskám, že se mu povedl takový nevídaný kousek. Na druhou stranu by se měli dotyční namistrovaní pánové zamyslet sami nad sebou…
Trochu jsem odbočil, ale nemohl jsem si tuto vsuvku odpustit.

ObrazekProsím pozor! Fanfáry! Náš neoficiální vedoucí dnešního výjezdu Lečigou hlásí při míjení informační cedule s nápisem
LITVÍNOV, že tři muži a dvě ženy zdárně a ve zdraví dorazili na místo dnešního zápasu: „Náš žlutomodrý koráb se řítí do města chemikálií za doprovodu tónů světoznámé skupiny Divokej Bill…“ Naštěstí to není zpěvačka Skinead O´Connor, což je ženská, která chodí s holou lebkou. To si neumím docela dobře představit.Plešatá zpěvačka? Bože, kde to ježiši proboha jsme? :-)

Moje šála vlaje po levé straně vzadu celou cestu z okna a dává tak na znamení, že přijíždí vzácná návštěva z východu. Spolu s Lečikem směrujeme Čikiho po kolejích směr Zimní stadion Ivana Hlinky. Aby auto nepřišlo k újmě zásluhou opilých, či agresivních domácích fanoušků jen při pohledu na zlínskou espézetku, neparkujeme proto vedle chodníku, ale na parkovišti, kde jej schováme, jelikož předpokládáme, že se ještě parking naplní. Máme za sebou 6 hodin cesty a asi 421 kilometrů.

Bereme s sebou nejnutnější věci a ve žlutomodrých hábitech kráčíme hledat nejbližší hospodu, kde zaháníme čas do začátku zápasu. Ptáme se ještě kolemjdoucích, kde mají tu plechovku. Ale moc dobře víme, kde se stadion nachází.

Zapadneme do nejbližší hospůdky, kde už i místní fanoušci čekají na zahájení střetnutí. Objednáváme si každý, kdo chce co chce, podle chuti nálady a povinností, takže třeba já si dávám nealkoholické značkové pivo Radegast, protože jsem si vědom, že po zápase se může podařit odchytit nějakého hráče k rozhovoru. Bohudík, že myslí i na takové případy :-) Čiki třeba nepije proto, že řídí a Lečík pro jistotu také ne, protože vykonává pozici druhého, náhradního a střídajícího řidiče.

Cheeco si dává stejně jako já nealko pivo a Lečikovi přistane na stole naředěný multivitáminový džus. Holky Interšpárky tak vzaly dnešní alkoholové opojení na sebe a poručily si Colu s rumem. Tento chutný míchaný nápoj je společně s mým jedním půllitrem mého piva všechen alkohol, který jsme dnes vypili. Proto tento výjezd prohlašuju za abstinenční. Dva malí caparti nám přišli nabídnout litvínovské hokejové noviny pojmenované
BREJK, což je předzápasový program na způsob Zlínského Bully. Dopijeme, zaplatíme a odcházíme.

Ještě se vyškrábat na menší kopec a jsme už opravdu na místě! U pokladen se při koupi lístků dozvídáme, že zdejší stadion nemá sektor pro hosty. To je pro mě docela šok, protože jsem měl za to, že kvůli bezpečnosti by to měl mít každý stadion. A když už to má vsetínský Lapač, tak už by nemělo chybět snad nikde. No, i když kde a v jakém stavu, že jo? :-)

Jdeme dovnitř a kromě natržení vstupenky nepodstupujeme žádnou osobní ani šacovací, ba už vůbec ošahávací kontrolu. Proklouzneme dovnitř a hledáme nějaké místo, kde nás půjde vidět a hlavně slyšet. Pohled na zápas taky nebude jednoduchý. Přes plexi, nebo přes síť, jen na jednu branku. Ta druhá je pro nás skoro tabu! Zatím v pěti čekáme už jen na to, jak začne ten dlouho očekávaný zápas. Rozdám žluté a modré nafukovací balónky na choreo při nástupu hráčů na led…

Už je to tady, konečně jsme se dočkali. Domácí vítají své miláčky a my se taky nenecháme zahanbit a balónky máváme ostošest, abychom je pak vyhodili do vzduchu. Do toho všeho hraje litvínovská Hymna „Litvínov heja heja Litvínov“. Autorovi této hymny Leškovi Semelkovi poblahopřáli zástupci klubu k jeho šedesátým narozeninám. Škoda, že tak vřele nepřivítali našeho Lešku, Petra... :-)

Museli jsme si ze všech stran vyslechnout, jaké jsme to zkurvené paštiky a další nadávky. To už je úděl hostů. Už dávno není zvykem vítat návštěvy chlebem a solí… :-)

Avšak hned ze začátku jsme se nenechali zahanbit a fandili, co to šlo. Tedy zrovna v době, kdy protější domácí sektor byl potichu. Důvod mlčet měli i po minutě půl, kdy Rachna zužitkoval přihrávku Ježka a my jsme mohli slavit první gól. Všechny balónky, které jsme měli po ruce najednou byly ve vzduchu.

„Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!!!“

ObrazekTak to je nástup jak z říše snů. Taky proto začali být domácí příznivci ještě ostřejší a tak mezi pokřiky jako „Cheza! Cheza!“ nebo „Litvínov!! Litvínov!!“ bylo ke slyšení „Leška ven!!! Leška ven!!!“ Tím jsme se však ani my, ani zlínští hráči nenechali otrávit život. Bohužel horší to bylo s panem rozhodčím Polákem, který hned v 5. minutě poslal Ševce do tří. Dvojnásobné oslabení přežili a vůbec ho uhráli velice dobře, co se týká taktiky. První třetinu hráli přesně to, co do hráčů hustí celou svou zlínskou éru Ernesto. První třetina skončila 0:1, přestože každý tým měl ještě po třech přesilovkách. Dostavili se i Benoit s Kubasem. Jenom dobře, další chlapské hlasy navíc se hodí…

O přestávce rozčepýřené balónky kolem nás zlomyslně ničily, praskaly a bouchaly zdejší děti. Alespoň jsem od nich vyžebral dvoje brambůrky, které rozdávaly, aby bylo co jíst na cestě zpět.

Ve druhém dějství už byla hra vyrovnanější. Domácí přidali na důrazu a k vidění bylo i několik zákeřnějších zákroků, což však nedokázali pochopit černožlutí a bolestivé povalování po ledě považovali za hereckou komedii zlínských Ševců. A hlavně to neviděl, nebo nechtěl vidět rozhodčí Polák. Když některého z hostů „Litevec“ seknul, bodnul, podrazil, narazil, domácí okamžitě spílali. Ještě víc domácí znervózněli po druhém gólu, kdy si vyměnili role autoři prvního a Martin Čech překonal Hübla podruhé.

„Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!!!“

Tak to je mazec! Domácí příznivci šílí, nadávají, ale je jim to houby platné... “Leška ven!!! Leška ven!!!“ duní celým zimním stadionem. A z ničeho nic slyšíme něco jako
„Pééétr Leška!! Pééétr Leška!!“ My to nebyli. Fakt nekecám!!! Jsou dvě možnosti, jak si tento diametrálně odlišný jev vysvětlit. Buď už byli tak ožralí, že nevěděli, komu mají fandit, nebo se mi to jenom zdálo. Ve druhém případě bych ale nebyl sám…

ObrazekLešoun to vzal všechno s humorem. Když se stavěl ke vhazování v útočném pásmu, tak ještě předtím pomalinku jel směrem k nejvíce šílejícímu davu a jen tak se na ně pousmál, což některé vedlo k absolutní nepříčetnosti. Poté se postavil k bully a ještě jednou se rozesmál tím jeho typickým úsměvem. No, ti kteří jste to neviděli, tak vám můžu s klidným svědomím říct, že jste přišli o hodně. Akorát jsem nepochopil jednu věc. Proč cítí takovou antipatii zrovna oni k nám, když my jsme byli v tom památném čtvrtfinále poškozeni. Vždyť jejich hráč Branda, který mimochodem nebyl vůbec na ledě, zlomil Leškovi kotník. S Lečíkem jsme se shodli, že se asi bál.. Taky nám vyřadili ze hry Radka Bonka a Martinu Eratovi rozpárali břicho. Vzpomínáte? Ano, asi na zákeřnosti a brutalitě je založená hra Litvínova. Jinak si nedovedu vysvětlit další sekyru na Luboše Vosátka, která mu způsobila tříštivou zlomeninu prstu. Hrál dál, překousl bolest…a to ještě nemluvím o faulu na Martina Čecha, který rukama, nohama bouchal o led, aby mu někdo poskytl pomoc… Další skryté zákroky jsme ani nemuseli postřehnout.

Vtom slyším po mé pravé ruce jednu z hlášek dne:

„Helé, koukej, proč v tom Zlejně tak pořád padaj?“

ObrazekPo této větě jsem si myslel, že mi prasknou ušní bubínky. Od druhého gólu začali Ševci vyhazovat puky, čekat na soupeře ve středním pásmu a bourat hru, co to jen šlo. V první třetině to byl z naší strany docela pěkný hokej, teď už ať hrají účelně, říkal jsem si. Naše střídačka začala protahovat střídání, tím stále více a více dráždili domácí hráče i fanoušky. Ve 30. minutě zápasu se dočkal i Litvajz, když ve vlastním oslabení po přihrávce Jenáčka prostřelil Iča Murína domácí vtipálek „Guma“ Šlégr alias
Kondom, jak ho nazval Čiki. O to sladší moment byl k vidění hned o 16 vteřin později, kdy po Ježkově vyhraném vhazování dnes podruhé prostřelil Hübla Rachna!!

„Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!!!“

Tak to je už musí definitivně položit. To je musí psychicky zdeptat, jen se modlíme, aby naši neskončili ve špitále. Dále pokračuje ten udržovací hokej. Zajímavostí tohoto zápasu také je, že HC Hamé mělo dvakrát více vyloučených, než domácí. Že by pan Polák si nechtěl proti sobě poštvat už tak rozzlobené domácí fanoušky? Těžko říct. Přinejmenším se mi to zdá podivné.

Po dvou třetinách jsme tedy mohli být spokojenější my a do třetí části jít s dvougólovým náskokem. To však neplatilo už po 33 sekundách třetí třetiny, kdy Alby „Chrchel“ Reichel po nahození slavil haluzáckého góla, což vlilo domácím do žil novou krev. Najednou byl žlutočerných vos plný led. Probudilo se i obecenstvo a hnalo svůj roj k dalšímu bodnutí. V tuto chvíli jsme se nezmohli ani k fandění, protože bychom neměli proti přesile sebemenší šanci. Takže jen bezmocně přihlíželi, jak usilují o vyrovnání. V tu dobu jsme už měli připravené další choreo. Poděkování Martinu Jenáčkovi. Na čtvrtky papíru jsem vytiskl a okopíroval číslo 33, které nosíval ve Zlíně a to pod přezdívku
„Jenas“. Zatím ale nemáme důvod to vytáhnout, protože by nás asi stejně nepostřehl. Ve skrytu duše doufám, že se to podaří a zachytí i na fotografiích.

Čeho jsme se nejvíce obávali přišlo ve 49. minutě zápasu. Nejlepší hráč Litvínova v dnešním zápase Reichel vsítil vyrovnávací gól… Erupce radosti „Fuck off Cheza“ dosáhl samotného vrcholu. Najednou jsme slyšeli názory vedle stojících Litevců, že Murín si není až tak jistý v kramflecích a celkově Hübl je lepší golman. Tomu jsem se musel smát. Ševci dál kouskují hru, zpomalují střídání, dělají vše pro to, aby už to dotáhli do prodloužení. Litvínov se snaží tlačit do brankoviště, což sudí taky posuzuje jako nedovolené asi čtyřikrát za třetinu. Naštěstí už se žádná pohroma nekoná.

Silný tón sirény končí základní hrací dobu a po chvilce oddychu, kdy snad Ševci našli v sobě zbytek sil na prodloužení. To však žlutomodří zahrají bravurně. Vytvořili si šance, ale sami sobě mohou žehrat na svou koncovku. V závěrečné minutě ani nepůjčili domácím kotouč.

Zápas rozhodne dovednostní soutěž zvaná samostatné nájezdy. Rolba ještě vyžehlí prostřední dva pásy kluziště. Avšak nevyžehlí nejdůležitější část a to prostor před brankou domácího brankáře. Z našeho pohledu šlo krásně vidět, jak tento prostor rolba schválně a úmyslně míjí. Reklamovali jsme to my, naštěstí to reklamoval i náš kapitán „Larry“ Hamrlík. Takže rolba musela znova přežehlit zmiňovanou část a její řidič se musel červenat až za ušima. Pche, takhle nás podvést… A to jsme ještě diskutovali, kterým směrem pojede Larry, protože led u mantinelu byl samozřejmě neupraven. Hamrlík to za ohlušujícího pískotu vzal nakonec nejkratší cestou k brance a…

„Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!!!“

Je to tam! Vedeme 1:0 Náš klenot opět potvrdil svou extratřídu. Za Litvínov se rozjíždí samotný Martin Jenáček. Blíží si k brance a za jásotu domácích překonává svého bývalého spoluhráče. 1:1. Proti Hüblovi se staví další zlínský štírek Marek Melenovský. Řítí se na branku a opět je neomylný!!!

„Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!!!“

2:1 pro Zlín. Proti Murínovi se staví Reichel a Ičo skvěle zasahuje…Stav je stále těsný 2:1. Pokud teď další náš expert na podobné situace Lubomír Vosátko promění, dva body si odvážíme domů my. Vosa pádí k domácí brance a Hüblovi nedává pražádnou šanci!!!

„Góóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóóól!!!“

Vypuká naše radost. Řveme, ječíme, hulákáme… je co slavit! Je to obrovské zadostiučinění za to, co jsme si dnes všechno museli vyslechnout a protrpět několik křivd. Ševci si se soupeřem podávají ruce a přijíždějí k našemu hloučku nám poděkovat za podporu. Všichni tleskají o dlaně, či hokejky, někteří dokonce směřují palec vzhůru.
HOŠI DĚKUJEM!!! Z ničeho nic zahlídneme Marťu Jenáčka. To je naše šance. Zvedáme čtvrtky papíru nad hlavy a skandujeme jeho ctěné jméno. Dívá se na nás, slyší nás. Mává a tleská. Zdá se být překvapen.

Pomalu odcházíme. Jsem rozhodnut odchytnout Jenase a udělat s ním exkluzivní interwiev. Jdeme k autobusu čekat na naše hráče, protože čas nás zatím netlačí. Jdu zjistit, odkud vycházejí domácí hráči nejčastěji k hlavnímu vchodu, ale odpověď je jednoduchá. Bočním vchodem, železnými vraty, jako hosté… Vracím se tedy zpět a vyčkávám na svou šanci. Empétrojku svírám v dlani a vyčkávám. Mezitím se pomalu plouží Ševci do autobusu a každého z nich přivítáme potleskem. Martin Čech pronese:

„Na to že vás bylo tak málo, tak vás bylo slyšet dost. Vy jste blázni, že jste jeli za náma tak daleko..“

Žlutomodrá děvčata loví podpisy na své fanclubácké dresy a porovnávají, chválí a kritizují vůně každého z hokejistů. Zajímavá to zábava, co? Já začínám být nervózní, jelikož Jenas furt nikde. Situaci začínám náležitě řešit. Po odchodu litvínovských sekuriťáků vlezu bočními dveřmi dovnitř a sonduju od různých zdrojů, kde vězí, zda už nešel, či je ještě v kabině.

Ptám se jednoho z litvínovských hráčů. Ten říká, že je ještě v kabině. Ptám se dál a zrovna nejvěrnějšího litvínovského fanouška s přezdívkou Kozel: „Ty mě znáš…?“ Ptá se překvapivě.

„Kdo by tě neznal…“ odpovídám mu a dáme se do hovoru na téma Martin Jenáček. Prý kdybych řekl dřív, tak se zeptá procházejícího Roberta Reichela. Nakonec mi další dva zdejší fanoušci odpoví, že šel běhat na nějaké hřiště za zimák. Tak jdu podle jejich nasměrování a narážím na Kesona. Ten ho bohužel neviděl vůbec. Tak nic, no!

Vzdávám tak svou snahu a rozhodneme se, že pomalu vyrazíme vstříc zaparkovanému autu. Dozvídám se, že si vyměnili čísla s kormidelníkem luxusního autobusu našich Ševců. Pro případ, kdyby nastaly problémy na cestě zpět k domovu. Byli by tak připraveni se vrátit a poskytnout pomoc. Kráčíme pozdním večerním Litvínovem k autu a rozebíráme dnešní den. Mám docela naspěch, jelikož mám v plánu vysednout v Ústí nad Labem a odtud stihnout vlak do nedalekých Povrlů jede už za 45 minut. Důvod bych tu nerad zveřejňoval…

Nechci však dělat zbytečný rozruch. Raději ani nepočítám, že ten vlak stihnu. Už mám v hlavě náhradní variantu. Ta zní. Pojedu taxikem!!! Tak, jako v Liberci… :-) Zastavujeme ještě na benzínce, nabíráme benzín. To už nervózně popocházím… A když se dostaneme na místa, kde to vůbec neznám, začíná jít do tuhého. Závod s časem právě začíná. Buďte vítáni… Touláme se cestou necestou, která vypadá, že ještě není na ni položen vrchní povrch. Jedeme někam, ani jeden z nás netuší, kam se to za několik vteřin dostaneme. Pomalu poznávám Ústí, ale jsme nad městem. Sjíždíme níž a níž a nějakým nehorázným haluzáckým způsobem se z ničeho nic ocitáme před ústeckým Makrem. Konečně vím, kde jsem. Na kruhovém objezdu na poslední chvíli směruju Čikiho k autobusovém nádraží. Tam mě vyhodí, ještě se je pokouším nasměrovat ven z Ústí a pak střelhbitým tempem světového rekordmana ve sprintu Asafy Powela valím, běžím, co mi síly a dech stačí k hlavnímu vlakovému nádraží.

Ještě se zorientovat a vyběhnout na druhé nástupiště. Co nevidím. Motorový osobní vlak. Průvodčí venku, že by čekal na mě? Ano, nasedám a rozjíždíme se… mazec! Ty vole, krávo, já to stihl… Při kupování jízdenky se mě pan průvodčí ptá:

„Vy jste dneska prohráli, viďte?"

Divím se, co mi to pokládá za informaci.

„Ne, vyhráli jsme po samostatných nájezdech 4:3!“

„Teď jsem slyšel v rádiu, že jste prohráli…“ ztrácím nervy. „Blbost! Já su ze Zlína, ne?“

"Jó, takhle to je…“ a nepomohla mu k identifikaci ani šála a kšiltovka HC Hamé.

Teď vám popíšu podle informací Lečíka, co se dělo na cestě zpět v autě:

Po tom, co mě vysadili v Ústí nad Labem, nabrali kurz směr Zlín. Mysleli si, že se z Ústí vymotají jedna báseň, avšak ještě netušili, jak moc se zmýlili. Sice jsem se jim cestu snažil velmi jasně a zřetelně z Ústí popsat až do dálničního nájezdu, ale to ještě nepočítali si tím, že bude na každém druhém kilometru objížďka, nebo uzavírka silnice.

Sice se ze všech pastí, které jim naší milí silničáři přichystali, skvěle vymotali, ale přesto na jeden problém narazili… a to na posledním kruhovém objezdu, který je sice vyvedl z Ústí, ale navedl je na rozestavěný úsek dálnice D8, čehož si však nevšimli…

Jedou si stále dál a dál. A začíná jim hlodat červíček pochybností a otázek proč jsou na dálnici úplně sami. Za deset minut co si to uhání směrem k domovu se proti nim vyřítí jen jedno auto a to na ně velmi usilovně bliká. Zjišťují, že asi není něco v pořádku. V tomto pocitu je ujistí cisterna, která se před nimi zjeví. Brzdy kvičí, z gumy se pálí a Ešli je nalepená přímo na předním skle.

Seškrábnou ji a jdou zjistit, kde to vlastně jsou. Z hrůzou v očích zjišťují, že se nějakou nadpřirozenou silou ocitli na úplně novém úseku dálnice. Asfalt jim ještě hoří pod nohama. Usilovně přemýšlí, jak se z této šlamastiky dostat. Cheeco, po tom, co se pořádně a z plných plic vynadává, kurvy a piče vzduchem jen létaly, navrhuje jak to vyřeší.

Navrhuje, no vlastně, přímo své myšlenky realizuje! Sedá do auta a přejíždí ostrůvek, dělící pravý a levý jízdní pruh dálnice. Uhání zase směr Ústí. Blíží se k jejich osudnému kruhovému objezdu, který je poslal přímo do jámy lvové. Tentokrát naberou správný kurz. A to na Prahu. Jakmile se do stali na Dálnici E55, bylo jim jasné, že jedou správně. Kupodivu, zde nezahlédli žádnou lehkou dívku.

Právě teď je správný moment zveřejnit statistický údaj, kolik Lečigou napočítal kurev. Bylo jich přesně čtyřiadvacet. :-)

Po celou dobu zpáteční cesty bylo v autě veselo. Jakmile se vymotali z různých objížděk, které jim přichystal středočeský kraj. Bylo v naší Matyldě (takovým barvitým jménem pojmenoval jejich auto Cheeco) ještě mnohem veseleji. Podle mého zdroje třeba celou cestu pomlouvali a kritizovali stavy českých silnic.

Provoz byl tak řídký, že by se dal pojmenovat stupněm –10, což by měl poručík, který hodnotí dopravní situaci ve Snídani s Novou ohromnou radost.

Jízda se jim protáhla na dlouhých šest hodin a to jen z toho důvodu, že si na každé vzhledově pěkné benzínové stanici dávali chcací pauzičku. Na jednom odpočívadle se plnohodnotně najedli a potom i důkladně vyčurali :-) Přesnou lokalitu si Lečík nepamatuje, ale s určitostí ví, že to bylo před Brnem.

Už se viděli doma v posteli. To je však v nejbližších hodinách nečeká. A v tom byla ta chyba. Místo na Uherské Hradiště jeli na Vyškov a přes Buchlovské kopce. Což neměli v plánu. Opět takové malé zpestření.

Už to mají domů, jen co by kamenem dohodil. Začínají se probouzet. Nejdříve levé oko, potom pravé. To samé udělá i řidič Cheeco. Což Lečíkovi prozradil až doma. Docela v něm hrklo, ale podstatné je, že si také odpočinul. Rozvezli holky Interšpárky domů a vydali se na Jižní Svahy. Báli se, že nebudou moci kde zaparkovat. Ale zbytečně, jedno krásné, široké parkovací místo čekalo přímo na ně. Berou si všechny věci a jdou domů. Tam si dají kafe a nějaký ten oplatek a obratem to otáčejí. Lečigou do školy a Cheeco do práce. Hodiny přitom ukazují, něco málo po páté hodině ranní.

Taková byl naše rodinná cesta do města chemikálií, žíravin a kyselin. Tedy do Litvínova a zpět.

Věčnou slávu ŠEVCŮM!!!

 

                                                      Dáán a Lečigou





 

 

    

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vyzváněčka

(Pablo, 13. 1. 2016 22:49)

Jestli to máš jako vyzváněčku, dej sem odkaz. Kdysi jsem to měl, ale ztratil jsem to. Škoda