Jdi na obsah Jdi na menu

*****HOKEJ, VÝKLADNÍ SKŘÍŇ MĚSTA ZLÍNA*****

Jaroslav Stuchlík st.: "Je pěkné, když má klub svou paměť a je na svou historii hrdý.“

SK Baťa Zlín 1928-1945.jpgSokol Botostroj Zlín 1948-49.jpg

ZK Baťa Zlín 1945-1948.jpg

Sokol Svit Gottwaldov 1949-1952.jpgSpartak a Jiskra Gottwaldov 1952-1958.jpg

TJ Gottwaldov 1958-1990.jpg

SK Zlín, AC ZPS Zlín 1990-1997.jpg

HC ZPS Barum Zlín 1997-1999.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Continental Zlín 2000-2002.jpg

HC Hamé 2002-2007.jpg

HC RI Okna Zlín 2007-2009.jpg

 


Historie zlínského hokeje

PŘEDSEDOVÉ KLUBU KAPITÁNI A TRENÉŘI
GENERÁLNÍ MANAŽEŘI UMÍSTĚNÍ KLUBU V SEZONÁCH

Počátky ledního hokeje ve Zlíně se datují od roku 1929, kdy byl založen klub SK Baťa Zlín.Obrazek Mužstvo nového hokejového oddílu sehrálo 13. ledna 1929 své historicky první utkání se Sokolem Kroměříž (některé prameny uvádějí jako soupeře SK Přerov) a prohrálo 2:7.

V dalších letech se stal lední hokej jedním z nejoblíbenějších sportů ve Zlíně a získával stále více příznivců. Bohužel však byl odkázán na milost a nemilost počasí, které mu nebylo zvláště nakloněno. V sezóně 1930/31 sehráli hokejisté celkem šest zápasů, z toho pět utkáni bylo odehráno ve Zlíně a jedno v Kroměříži. Bilance těchto utkáni byla tři vítězství, dvě remízy a jedna porážka s celkovým skóre 11:8. Nejlepšími střelci branek byli Hobl, Hošek, Smejkal, Mareš, Perek a Wastl. Mužstvo v této sezóně bojovalo ve druhé třídě a připravovalo se na postup do nejvyšší soutěže. To se podařilo hned v následující sezóně 1931/32, kdy po sehrání pěti utkání druhé třídy bývalé hanácké hokejové župy mužstvo dobylo první místo a postoupilo do první třídy s osmi body a poměrem branek 7:4. druhý úspěch v této sezóně byl na olomouckém turnaji Moravského večerníku, kde se Zlín probojoval až do finále a umístil se druhý za tehdejším výborným týmem Olmutzer E.V. V této sezóně Zlínští sehráli celkem 12 utkáni (osm ve Zlíně a čtyři na cizích kluzištích) s pasivním poměrem branek 16:17.

Nejúspěšnějšími hráči a střelci byli Smejkal, Mareš, Hobl, Wastl a brankář Čermák. Byl dán rovněž podnět k založení prvního dorosteneckého mužstva a k rozšíření tohoto sportu mezi mládeží. I v další sezóně 1932/33 nebyly přírodní podmínky lednímu hokeji příliš nakloněny. Zápisy z tehdejší doby smutně konstatují, že tomuto krásnému sportu se věnovalo velmi mizivé procento mladých lidí. I přes všechny nepříznivé okolnosti dosáhlo mužstvo řady pozoruhodných výsledků. Sehrálo celkem 15 utkání, z toho 5 vítězných, 2 nerozhodná a 8 prohraných. Z toho bylo 5 mistrovských a 10 přátelských utkáni s celkovým pasivním poměrem branek 29:49. V jednotlivých zápasech se vystřídalo celkem 10 hráčů. Oporou mužstva byla obrana Smejkal, Mareš, dále hráli Tomáš Baťa, Hrbáček, Šimak, Drápal, Janota, Kašpárek, Neumann a Potzel. Nejlepším střelcem byl Smejkal se 17 brankami, následovali Hrbáček 6, Mareš 5 a Tomáš Baťa 1. Vznikl také odbor ledního hokeje u bývalého SK Prštné. Základní hráčský kádr byl získán originálním způsobem, kdy byl podniknut "lov na hokejisty, kteří hrávali na Zboženských rybnících. Sekretář Barvir zjistil, že tam hrají hlavně zlínští hoši, kteří byli brzy pro Prštné získáni, a tak měl hokej hned v začátku znamenité úspěchy. "Kanaďané z Prštného" si získali hodně příznivců hned prvním vítězstvím nad SK Malenovice a výhrou nad SK Viktoria Přerov i dobré jméno v tehdejší hanácké hokejové župě.

Rok od roku vzrůstal mezi zlínskou mládeží zájem o lední hokej. V roce 1936 byla již naplnoObrazek rozehrána soutěž jednotlivých táborů mladých zlínských mužů. Uvedený rok však byl pro zlínský hokej jedním z nejméně příznivých. Led prakticky vydržel bez přestávky pouze týden, a tak hokejisté prvního mužstva byli nuceni odehrát pět utkání v jediném týdnu. První zápas v Kroměříži byl přátelský a skončil nerozhodně 1:1. Všechny ostatní byly mistrovské, v Přerově porazilo zlinské mužstvo SK Přerov 3:0, další dva byly sehrány následující den ve Zlíně, dopoledne s SK Olomouc 5:1 a odpoledne s ČSS Olomouc 3:0. V posledním utkání roku zdolali Zlínští sousední SK Prštné 5:0. Hokejový tým SK Baťa Zlín sehrál 5 utkání (2 přátelská a 3 mistrovská) s celkovým poměrem branek 17:2. Nejlepším střelcem byl Esler s 6 brankami, Havlíček a Hrbáček dali po dvou gólech, po jednom zaznamenali Smejkal, Červinka a Neumann.

V roce 1937 byla příroda hokeji více nakloněna, a tak SK Baťa sehrál celkem 12 zápasů. V sedmi mistrovských utkáních celkem třikrát zvítězil, třikrát remizoval a jednou prohrál, když dosáhl celkem devíti bodů při poměru branek 22:13. Sezóna byla úspěšná, neboť mužstvo se kvalifikovalo pro postup do bývalé moravskoslezské hokejové divize. Nejvíce branek nastřílel Hrbáček 12, Havlíček, Esler po 6, Smejkal, Novák, Neumann po 2, a Červinka 1. Mužstvo hrálo v této sestavě: Pavlík, Drápal, Smejkal, Havlíček, Esler, Hrbáček, Neumann, Novák, Červinka a Jurda. Stále více se však ozývalo volání po vybudování umělé ledové plochy a po regulérním průběhu mistrovských soutěží s možností přiblížení se nejlepším moravským celkům.

V roce 1938 se příroda zachovala k hokejistům opět macešsky. V moravsko-slezské divizi bylo možno sehrát pouze dvě mistrovská utkání. Hokejisté na domácím ledě prohráli s týmem ČSS Olomouc 1:2 a ve druhém duelu zvítězili v Prostějově nad místním SK 1:0. Celkově tým sehrál pouhých 5t utkání se skóre 10:5. Střelci branek byli Brosch, Esler po 3, Havlíček 2, Janíček a Stloukal. V mužstvu se vystřídali v průběhu sezóny: Pavlík, Havlíček, Smejkal, Hrbáček, Brosch, Esler, Stloukal, Prokop, Froněk a Janíček.

ObrazekPohnuté válečné události následujících let mnoho příležitostí k provozování ledního hokeje nedávaly. A tak jsou v archívu zajímavé údaje až ze sezóny 1940/41, která byla celkem příznivá. Mužstvo sehrálo celkem 13 utkání, čtyřikrát vyhrálo, šestkrát remizovalo a třikrát prohrálo. Tým dobyl v této sezóně mistrovství zlínského okrsku se ztrátou pouhého jediného bodu. V kvalifikačních zápasech vítězů okrsků o postup do nově ustanovené divize remizoval ve Zlíně s mužstvem DSK Lipník nad Bečvou 3:3, nicméně v rozhodujícím zápase podlehl v Olomouci tamnímu ČSS 1:2, a tak zůstal i nadále v první třídě bývalé hanácké župy. Mužstvo hrálo v této sestavě: Pavlík, Janovský, Roubíček, Hrbáček, Mansfeld, Růžička, Závesický, Prokop, Fiedler, Skoumal a Cívka. nejlepšími střelci byli Hrbáček 8, Závesický 7, Růžička, Skoumal po 6, Mansfeld 4, Fiedler a Prokop po 2. Za pozornost stojí přátelské utkání prvního mužstva s AC Sparta ve Zlíně s výsledkem 1:7. Kluziště byla upravena na tenisových hřištích u stadiónu, jedno pro bruslaře, jedno pro hokej.

Zlínský hokej i po pohnutých letech vegetoval pouze na přírodním ledě. V ročence ZSJ Svit zObrazek roku 1949 se opět konstatuje, že lední hokej ve Zlíne vzdychá a dívá se směrem k Ostravě, Brnu, Olomouci, Jihlavě, i dále do zemí českých a slovenských, kde všude již našli způsob, jak úroveň ledního hokeje zvýšit. V této sezóně bylo odehráno pouhých devět utkání, což je opravdu směšné číslo. První mužstvo ještě před vytvořením Gottwaldovského kraje bojovalo o titul mistra hanácké župy se Sokolem Těšetice a prohrálo 2:9. V tomto roce se 1. oddíl umístil na prvním místě a 2. oddíl na druhém místě mistrovství první třídy. Dochází ke změně názvu, v roce 1945 se klub přejmenoval na ZK Baťa Zlín, o tři roky později na Sokol Botostroj Zlín. V roce 1949 je město Zlín přejmenováno na Gottwaldov.

ObrazekVíce nám napovídá kronika TJ Spartak Gottwaldov, který byl založen v roce 1952 z hráčů oddílu SK Prštné a SK Letná, zaměstnaných v ZPS. Hráči Svitu přešli do TJ Jiskra. V sezóně 1952/53 hrálo 2. mužstvo bývalého Spartaku Gottwaldov v okresním přeboru, dvě starší dorostenecká mužstva v samostatných soutěžích a první tým dobyl úspěch postupem z krajské soutěže do krajského přeboru. Všechna utkání byla sehrána na kluzišti vybudovaném brigádnicky na hřišti v Prštném.

V sezóně 1953/54 zvítězilo A mužstvo v severní skupině krajského přeboru, podlehlo však v rozhodujícím utkání o přeborníka kraje celku Tatran Uherský Ostroh. Dorostenecké mužstvo se stalo přeborníkem kraje. Zároveň byly zahájeny přípravné práce pro vybudování umělé plochy v místě dnešního zimního stadiónu. Svá utkáni hrál TJ Spartak na kluzišti v Prštném a TJ Jiskra na Podvesné.

V sezóně 1954/55 se po sportovní stránce doslova opakovala historie uplynulé sezóny. AObrazek mužstvo opět zvítězilo v severní skupině krajského přeboru, ale ve finále podlehlo Jiskře Chropyně. V této sezóně byla sehrána mezi Spartakem a Jiskrou opět dvě mistrovská utkáni. V prvním zvítězil Spartak 6:3 a ve druhém překvapivě vysoko podlehl 0:10. Příznivci ledního hokeje uvítali radostnou zprávu, že byla povolena stavba zimního stadiónu. Přesto v dalších dvou sezónách hrál Spartak na přírodním ledě, ale již v centru města - u škol. I v následující sezóně (1955/56) prohrálo mužstvo Spartaku Gottwaldov opět v boji o titul přeborníka kraje, tentokráte s týmem Spartaku Vsetín.

V sezóně 1956/57 pokračovala gottwaldovská mužstva v mistrovských soutěžích bez výraznějších úspěchů. Týmy byly zařazeny do severní skupiny krajského přeboru, ve kterém se umístil Spartak na prvním a Jiskra na druhém místě. Ve vzájemném utkání zvítězil Spartak vysoko 11:2. V boji o přeborníka kraje však již počtvrté za sebou prohrál, tentokrát s vítězem jižní skupiny Jiskrou Staré Město na olomouckém ledě.

Sezóna 1957/58 byla přelomem v rozvoji gottwaldovského hokeje, nebož město se dočkaloObrazek svého zimního stadiónu. Po několika letech očekávání přízně přírody byla konečně na světě vlastní umělá ledová plocha. Sezóna přinesla rovněž i první významný výsledek Spartaku, který v přípravném utkání zdolal účastníka 1. ligy Spartak Praha Sokolovo v kompletní sestavě 7:6. Branky Gottwaldova vstřelili Kouřil 3, Charous 2, Kasálek a Kománek. Největším úspěchem však bylo konečně vybudování titulu krajského přeborníka a postup do divize, zajištěný dvěma výraznými výhrami nad Slovanem Hodonín poměrem 8:0 a 7:1. Také mužstvo Jiskry bojovalo výborně. V této sezóně však projevy přízně k oddílům Jiskry a Spartaku začaly mít příznaky nezdravého klubismu, přecházejícího až k zaslepenému fandovství. Proto závěrečné boje o postup do divize přestaly být jen sportovní záležitostí, a tak po bezvýsledných jednáních byl na žádost převážné většiny gottwaldovských závodů, škol a složek Národní fronty ustanoven přípravný výbor pro novou sloučenou Tělovýchovnou jednotu Gottwaldov.

V sezóně 1958/59 bylo započato v přípravách na novou soutěž i s novým názvem - TJ Gottwaldov. Sezóna byla generálním obratem ve výkonnosti gottwaldovského hokeje, neboť jako nováčku soutěže se A mužstvu podařilo zvítězit ve své skupině divize (oblastní skupiny) a vítězstvím v předposledním kole nad Duklou v Olomouci 6:3 si zajistilo postup do druhé hokejové ligy. Tím bylo také splněno usnesení slučovací schůze nové TJ Gottwaldov a dokázáno, že sloučení hokeji opravdu prospělo. Celkem bylo sehráno 38 utkání, z toho 20 přátelských, 10 mistrovských, 4 v turnaji o pohár Naší pravdy a 4 ve spartakiádním turnaji. Nejlepšími střelci v mistrovských utkáních byli Stuchlík, Matějů s 12 brankami a Charous s 10 góly.

Sezóna 1959/60 byla nejúspěšnější v rozvoji gottwaldovského hokeje. Mužstvo jako nováček II. hokejové ligy dovedlo k všeobecnému překvapení v soutěži zvítězit, když od prvního do posledního kola neopustilo vedoucí postavení. Ve 20 utkáních dosáhlo celkem 31 bodů a poměru branek 106:57. Celkem třináctkrát zvítězilo, třikrát hrálo nerozhodně a pouze třikrát bylo poraženo. Nejlepším střelcem mistrovské sezóny byl Konečný s 18, před Matějů se 17 a Stuchlíkem se 14 brankami. Celkem v této sezóně bylo odehráno 43 utkání, z toho 20 mistrovských, 16 přátelských, 3 spartakiádní a 4 v turnaji o pohár Naší pravdy. Velkou zásluhu na úspěchu mají i diváci, kteří ve velkém počtu přijížděli povzbudit své mužstvo i na cizí stadióny. Například na předposlední utkání v Opavě přijelo 12 autobusů, 5 "stojedenáctek" a mnoho osobních vozů. Mimo úspěch ve vybojování účasti v nejvyšší soutěži, dovedl i tým zvítězit v turnaji o pohár Naší pravdy, čímž se stal definitivním držitelem tohoto putovního poháru. Ve spartakiádním turnaji se dokázal probojovat až do třetího kola.

Nejvyšší soutěž vybojovali pod vedením trenéra Nováčka následující hráči: Baroš, Vyoral, Bezouška, Pavelka, Larys, Heller, B. Kožela, Matějů, Stuchlík, Charous, Tlusták, Kozel, Karlík, Vaďura, Konečný, Bořuta, Mrlík a Belant. Významného úspěchu dosáhlo také druhé mužstvo oddílu, které se po vyrovnaných výkonech umístilo na prvním místě I. třídy před Jiskrou Staré Město a zároveň postoupilo do divize.

Po doslova „spanilé jízdě“, která znamenala postup gottwaldovských hokejistů z krajského přeboru až mezi elitu do první celostátní ligy, nastala pro ně učňovská i tovaryšská léta s mnoha propady, ale rovněž s úspěšnými sezonami. Gottwaldovští hokejisté slavně postoupili do nejvyšší soutěže, nicméně zaplatili v sezoně 1960/61 krutou nováčkovskou daň a skončili na posledním, dvanáctém místě. Soutěž tenkrát vyhrál po celá šedesátá léta neporazitelný tým RH a později ZKL Brno s oporou Vladimírem Nadrchalem v brance.

„Po vítězné sezoně 1959/1960 panovalo ve všech řadách zlínského hokeje obrovské nadšení. Funkcionáři a hráči se připravovali na mimořádnou událost s velkou chutí a optimismem. Sportovní veřejnost očekávala pokračování „zázračných“ výkonů z druhé ligy. Hráčský kádr byl sice posílen, ale téměř nikdo z tohoto kolektivu neměl větší zkušenosti z prvoligového prostředí, trenéra Nováčka nevyjímaje. Hned v úvodu soutěže jsme dostali lekci hokejové školy od Sparty Praha, na kterou jsme dlouho nezapomněli. Historické utkání přilákalo na štvanický stadion velké množství sportovních příznivců. Ti chtěli vidět, jak vstoupí zlínští „klabzubáci“ na nejvyšší hokejovou scénu. Právě výrazem „klabzubáci“ nás nazývali novináři po impozantním postupu. Přes naši obrovskou snahu a obětavost jsme nebyli zkušenému pražskému celku rovnocennými partnery a podlehli jsme tehdy 0:14. Teprve poté jsme poznali, že mimo fyzickou připravenost, odhodlání musí hráči disponovat herní kázní, taktikou vedení boje a dalšími hokejovými zbraněmi. Celá sezona byla sbíráním zkušeností, a to jak hráčů, tak i diváků. Jsou nezapomenutelné zážitky, kdy celý stadion povzbuzoval družstvo od počátku do konce utkání, přestože na ukazateli skóre nebýval pro nás příznivý výsledek. Diváci dovedli ocenit naše nevšední úsilí, vyrovnat se věhlasným hokejovým pojmům,“ vzpomíná Bohumil Kožela na první ligový ročník.

Mužstvo prošlo v premiérové sezoně mezi elitou tvrdým křestem. Utrpělo pět dvouciferných porážek a logicky se po sezoně propadlo do nižší soutěže a dva roky se snažilo o postup zpět mezi elitu. Družstvo převzal nový trenér Vladimír Kobera, který přišel do Zlína z Vysočiny. Zatímco v prvním roce za jeho působení hokejisté obsadili až čtvrté místo, v dalším roce dosáhli velkého úspěchu v podobě opětovného postupu do nejvyšší sezony. Družstvo vyhrálo druhou ligu se šestibodovým náskokem před Opavou a dokonce jedenáctibodovým před KPS Brno a první liga byla opět v Gottwaldově! V roce 1962 se začalo se zastřešováním zimního stadionu, práce šly v rychlém tempu a bez komplikací. O dva roky později již bylo vše hotovo.

Právě sezona 1963/64 znamenala začátek lepších časů pro gottwaldovský klub, neboť se dokázal propracovat až na 10. místo a udržel se v nejvyšší soutěži. Trenér „profesor“ Kobera u mužstva zůstal, hráčský kádr byl posílen o zkušené prvoligové hokejisty z Brna. Přišli Ladislav Maršík, Miloš Klíma a později i Karel Trtílek. V následujících letech bojoval nedávný nováček statečně mezi prvoligovými starousedlíky a zaznamenal dokonce mírný vzestup.

V sezóně 1964/65 skončil TJ Gottwaldov na 9. místě, když ze 32 utkání 11 vyhrál, 5 dovedl k remíze a 16 prohrál. Jeho poměr branek byl pasivní 113:142, ale Gottwaldovští mohli být v tabulce mnohem výše, neboť týmy na 6. - 9. místě měly shodně po 27 bodech. Šťastné, ale přece jen udržení mezi elitní dvanáctkou bylo velkým povzbuzení pro vedení oddílu, hráče a početné příznivce.

Velmi kladně byl hodnocen příchod nového trenéra Slavomíra Bartoně ze ZKL Brno, který v říjnu vystřídal Jiřího Matějů. Zajímavostí sezony bylo, že o záchranu bojovala mužstva, která se umístila po základních 32 kolech na devátém a desátém místě, přičemž celky z jedenácté a dvanácté příčky sestupovaly přímo. Ve dvoukolové kvalifikaci však bylo o záchraně Gottwaldova a Plzně rozhodnuto již po osmém kole z deseti, a tak se již zbývající dvě nedohrávala. „Byla to pro mne druhá ligová sezona v tehdejším Gottwaldově, kam jsem přišel po pěti letech z Brna. Ne jako tamější rodák, spíše mně stáhli jako Jihočecha a rodáka z Vysočiny od Humpolce. V Brně byly tehdy vedle jasně vládnoucího ZKL Brno (někdejší Rudé hvězdy) ještě dva kluby – Královopolská a Zbrojovka. A ta byla před zrušením. Nechal jsem se přesvědčit společně s Milošem Klímou k odchodu do města obuvi, kam poté za námi přišel i Karel Trtílek. Tehdy tady byla obrovská hokejová euforie. Bylo to něco nového a vzrušujícího pro město a široké okolí, vždyť na zápasy chodilo až dvanáct tisíc lidí. Když jsme tehdy zdolali legendární brněnskou Kometu před vyprodaným stadionem 4:3, byla to skutečná senzace! Začalo se v té době pracovat důsledně s mládeží, úspěšně hrálo ve druhé lize i záložní dospělé mužstvo a do Gottwaldova začaly přicházet i kvalitní posily. Sezonu osvěžily i příchody bratrů Zdeňka a Jiřího Poláčka, dalšího Brňana Franty Schwacha, Petra Bavora a rovněž bodrého Kladeňáka Zdeňka Landy. Ten dokázal nenapodobitelně vyburcovat celý stadion k bouřlivému povzbuzování. Začalo se dělat vše pro trvalé udržení zdejšího hokeje mezi elitní společností. V sezoně 1964/65 k nám přišel Slávek Bartoň, nejdříve na pár zápasů i jako hrající trenér, ozdobený čerstvými itlaskými mistrovskými vavříny. Člověk s mnoha zkušenostmi, mnohonásobný reprezentant, zkrátka osobnost. Po základní části jsme skončili sedmí, když se nám vcelku dařilo, po části o 7. – 12. místo jsme byli devátí a museli jsme společně s Plzní do kvalifikace. Tam se ukázala naše převaha společně s Plzní nad ostatními adepty. Ztratili jsme jediný bod a bylo všechno jasné pro další prvoligovou sezonu,“ vzpomíná Ladislav Maršík.

V dalším ročníku ligy 1965/66 se počet účastníků zúžil na deset a Gottwaldov si oproti loňské sezoně ještě o jedno místo polepšil a skončil osmý. Všechny tehdejší noviny psaly o změnách na trenérském místě. Slavomír Bartoň se rozloučil s Gottwaldovem a dále se živil jako sportovní novinář. Mužstvo převzal kouč Vladimír Kobranov, bývalý hráč reprezentačního výběru a Pardubic. Vedení oddílu určilo jednoznačný úkol, první liga musí ve městě zůstat! To se nakonec podařilo a osmé místo znamenalo pojistku první ligy i do další sezony. Do mužstva přišli Kašťák, Baumruk, Trup, Homolka, Hedvábný, z B mužstva tým doplnil Vykoukal a posléze z ZKL Brno Pavel Všianský. K zajímavostem sezony patřilo, že hned v prvním přípravném utkání proti Spartaku Motorlet Praha nastoupil v gottwaldovském dresu švédský reprezentant a velký rival Sven Tumba Johansson. Gottwaldovští hráči utkání vyhráli 5:3.

Sezona 1966/67 znamenala nástup jihlavské Dukly na prvoligový trůn, TJ Gottwaldov zopakoval své umístění z minulého ročníku a opět 8. místem si zajistil nejvyšší soutěž i na příští rok. Mužstvo se zachránilo v soutěži o šest bodů. edení oddílu konstatovalo, že stále určitá nestálá a kolísavá výkonnost nedává předpoklady k lepším výsledkům a umístění. Byla snaha o posílení hráčského kolektivu z vlastních odchovanců, ale i dalších hráčů. Přišel Horst Valášek, který předtím chytal v pražském Motorletu, obránce Kamil Svojše z Litvínova a další důrazný zadák Jaroslav Šíma z Karlových Varů. Z vojny se vrátili Koutný, Tomaník, Pokorný, naopak odešli a zanechali vrcholové činnosti Trup, Vykoukal, Heller, Švach a dlouholetá opora mužstva Jaroslav Stuchlík. V historii klubu najdeme i v této sezoně řadu mezinárodních zápasů. Za povšimnutí stojí výhra 3:2 nad zálohou sborné komandy Sovětským Svazem a dále nejvyšší návštěvnost, neuvěřitelných 168 500 diváků!

Ročník 1967/68 znamenal největší úspěch v dosavadní historii ledního hokeje v tehdejším Gottwaldově. Mužstvo skončilo na 6. místě a nechalo za sebou i takové týmy, jakými byly Litvínov, Pardubice nebo Košice. Trenérem zůstal Vladimír Kobranov, jako mladší trenér u mužstva působil Ota Mrlík. Poctivá práce trenérů, bojovnost a velké úsilí celého mužstva přinesly v šedesátých letech výrazný úspěch. Konečné šesté místo bylo splněným přáním celé hokejové veřejnosti a na dlouhou dobu největším úspěchem gottwaldovského hokeje.

A jak na uvedenou sezonu vzpomínal Jiří Vodák, který gottwaldovský dres nosil přes dvacet let? „Do ročníku dospělé ligy jsem vstoupil ještě jako dorostenec. Již v předchozí sezoně jsem si odbyl dospělou ligovou premiéru v zápase s Litvínovem, poté jsem hrál za český reprezentační výběr v Polsku. Kvůli otřesu mozku jsem začal sezonu později. Hrával jsem jako bažant v různých útočných lajnách vedle Ládi Maršíka nebo vedle Koutného. Poté mě trenér Kobranov natrvalo zařadil znovu k Láďovi Maršíkovi s Josefem Koželou. Myslím, že jsem byl z dorostu „kulou“ Nováčkem dobře připraven, navíc mi hodně pomohla i průprava atletikou. V premiérové sezoně mezi dospělými jsem se stačil zabudovat a dát rovněž svých pět prvních gólů. Na ten vůbec premiérový vzpomínám velmi rád, neboť to byl vítězný proti Spartě Vyhráli jsme tehdy 5:4. Sparta se neporáží každý den.“

Není bez zajímavosti, že v této sezoně navštívil Československo a rovněž město Gottwaldov jeden z nejslavnějších útočníků v NHL Slovák Stanislav Mikina z klubu Chicago Black Hawks a s domácím týmem si dokonce i zatrénoval. Mládežnický úspěch získali dorostenci TJG, když ve finále přeboru republiky pod vedením Vladimíra Kotka a Jaroslava Stuchlíka vybojovali druhé místo.

Další ročník 1968/69 již tak úspěšný nebyl. Gottwaldovští hráči uhájili předposlední místo a tím i první ligu pro další sezonu, ale ukázalo se, že to byla jen labutí píseň klubu od řeky Dřevnice. Záchrana v soutěži oproti poslednímu a sestupujícímu Motoru České Budějovice o jedenáct bodů. Přesto se dalo poznat významné oslabení hráčského kádru. S aktivní činnosti končili Bohumil Kožela a Landa. Útočník Kašťák se vracel do Sparty, Jiří Vodák rukoval do Jihlavy a Baumruk odešel do Karviné. Trenér Vladimír Kobranov získal angažmá ve Švýcarsku a navíc obránce Jaroslav Šíma před začátkem sezony utrpěl vážné zranění nohy na motocyklu a nadlouho byl vyřazen z činnosti.

„Po odchodu trenéra Kobranova vedl mužstvo Otta Mrlík, jako hráč mu pomáhal Kamil Svojše. V tomto ročníku, kdy jsme uhráli až předposlední deváté místo, se projevil odchod řady zkušených hráčů a menší zkušenost u mladých nástupců. Velmi rád na sezonu vzpomínám, hodně jsem hrál a společně s Jirkou Poláčkem jsme tehdy se sedmnácti přesnými trefami byli nejlepšími střelci mužstva. Ovšem výkony byly kolísavé, někdy se podařil výsledek i proti favorizovanému soupeři. Na druhou stranu jsme například od brněnské Komety chytli „třináctku“, jindy zase na Spartě prohráli 0:11! A tak to šlo vlastně dál a dál, zejména pak v sestupové houpačce dalších let,“ vzpomíná na uvedená léta Stanislav Přikryl, který v gottwaldovském dresu odehrál deset sezon.

Oddíl si v uvedené sezoně připomněl 40. výročí založení ledního hokeje. Zatímco mužům se příliš nedařilo, zazářil opět dorost. Pod vedením trenérské dvojice Jaroslav Stuchlík, ing. Miroslav Pavelka vyhrál suverénně svou skupinu a ve finále o titul přeborníka ČSSR porazil všechny své soupeře – Kladno, Jihlava, Slovan a stal se bez ztráty bodu mistrem republiky. V mužstvu hráli Jiří Králík, Petr Adamík a Jan Zajíček, později se probojovali do reprezentačního výběru

V sezoně 1969/70 skončil tým na poslední desáté příčce a po šesti nepřetržitých letech mezi elitní společnosti se opět podíval mezi druholigisty. Mužstvo vypilo kalich hořkosti až do dna, poslední místo znamenalo nejen sestup, ale období, v němž se tato situace opakovala v průběhu dalšího desetiletí ještě čtyřikrát! Nepodařilo se zajistit před začátkem sezony zkušeného trenéra, kádr hráčů doplnili mladí odchovanci s minimem zkušeností mezi dospělými. Mužstvo získalo celkem 21 mistrovských bodů, na devátý Litvínov a záchranu v první lize scházelo pět bodů.

Zatímco muži sestoupili do národní ligy, další mistrovský titul vybojovali dorostenci. Pod opětovným vedením trenérů Jaroslava Stuchlíka a ing. Miroslava Pavelky vyhráli opět svou skupinu dorostenecké ligy a probojovali se do celostátního finále o titul přeborníka ČSSR. Tam byl stejně bodově úspěšný jako vítěz finále PZ Kladno, nicméně kladenští mladíci měli lepší skóre.

Osmadvacátý ročník první ligy byl v roce 1970 zahájen s jiným hracím systémem, ke slovu se poprvé v historii dostaly vyřazovací boje, čili play off. Přílišné oblibě se mu ale nedostávalo, a tak bylo od něj upuštěno a liga se hrála, až na ročník 1972/73 - opět neúspěch se systémem play off, tradičním způsobem. TJ Gottwaldov se do první ligy podívala v sezoně 1971/72, bylo to ovšem opět pouze na rok. Nejinak se hráčům vedlo v sezonách 1974/75 a 1976/77, kdy se jako nováčci umístili opět na posledním místě a museli znovu o úroveň níž. Toto jednoroční „hostování“ v nejvyšší soutěži si Gottwaldovští vyzkoušeli ještě v sezoně, kdy se jediného titulu ve federální lize dočkal Slovan Bratislava - v sezoně 1978/79. Byl to opět neúspěch, nicméně později se ukázalo, neúspěch tohoto rázu poslední.

Sezonu 1970/71 hrálo družstvo mužů v národní lize. K týmu přišel trenér Vlastislav Sýkora a pod jeho vedením hokejisté s přehledem zvítězili v moravské skupině druhé ligy o sedm bodů a přesvědčivě prošli i náročnou kvalifikací o první ligu. Hráčský kádr prošel obměnou, z družstva odešli Jurka, Šíma, Poláček, během soutěže Bavor a další hráči. Do vojenského stejnokroje narukovali Hráček, Zajíček a Kalivoda. Naopak z vojny se vrátili Vodák, Foret, z Košic přišel Pokorný. Především nevyzpytatelnou kvalifikací prošel tým velmi hladce, když porazil I. ČLTK Praha 5:3, 4:2, Chomutov 3:1, 5:2 a Trenčín 6:2. Prohráli pouze na trenčínském ledě 2:3, když na Slovensko jeli již pouze odehrál zápas z povinnosti. Nejlepšími střelci sezony se stali Vodák, autor 22 branek a Maršík s Vaškem, kteří mířili do černého celkem dvacetkrát.

Všichni si přáli, aby návrat do první ligy v sezoně 1971/72 byl trvalejšího rázu. Bohužel družstvo pod vedením trenéra Vlastimila Sýkory obsadilo v konečném účtování desátou příčku s 24 mistrovskými body a následoval pád do národní ligy. Po řadě nešťastných porážek v podobě těsných výsledků i na domácím ledě následoval sestup, tentokrát na dvě sezony. Družstvo v devíti případech prohrálo pouze o branku. K záchraně chyběly na devátý celek Litvínov čtyři body.

Následující dvě sezony 1972/73 a 1973/74 najdeme v oddílovém archivu a kronikách jako druholigové. V té první se družstvo připravovalo pod vedením nových trenérů Jaroslava Stuchlíka a Bohumila Kožely. Z kolektivu odešli Kepák, Panák, Tomaník, naopak přišli vlastní odchovanci Josef Jenáček, Jan Zajíček, František Kalivoda a Jan Přikryl. Celková bilance z 26 odehraných mistrovských zápasů byla 42 bodů, o pouhé dva body méně než postupující TJ VŽKG Vítkovice. Přesto gottwaldovští jeden primát slavili, když nejlepším střelcem druhé ligy se stal Jiří Vodák, autor 26 branek. Nicméně i další sezona měla přívlastek druholigová. V létě 1973 přišel nový trenér Zdeněk Kepák z Brna, který gottwaldovský hokej poznal ze svého hráčského působení v oddíle. Dochází k reorganizaci soutěže, neboť jsou vytvořeny dvě národní hokejové ligy. Česká skupina byla vytvořena ze dvanácti českých a moravských oddílů, hrála se čtyřkolová soutěž. Z družstva odešli Zelenický, Pokorný a Kalivoda. Družina kouče Kepáka si vedla na výbornou, neboť soutěž přesvědčivě vyhrála. Ze čtyřiceti čtyř duelů pouze pět prohrála. Gottwaldovští hoši získali rekordních 75 bodů a čekala je kvalifikace o postup do první hokejové ligy s Liptovským Mikulášem. Ta dopadla úspěšně, neboť na domácím ledě přišly jasné výhry 9:2, 8:2, pod tatranskými vrcholky nejdříve těsná porážka 4:5 a vzápětí rozhodující třetí výhra po výsledku 8:2.

Desátá prvoligová sezona nese označení1974/75 . Složení družstva však nebylo optimální, a tak se nečekaly žádné výrazné úspěchy. Průběh soutěže dal těmto předpokladům za pravdu, neboť družstvo skončilo na poslední dvanácté příčce s odstupem jedenácti bodů na TJ VŽKG Ostrava! Pohled do konečné tabulky hovořil jasnou řečí. Dosavadní trenér Zdeněk Kepák byl v průběhu sezony odvolán a družstvo až do závěru vedl asistent Jaroslav Stuchlík. Vedení oddílu převzal ing. Vladimír Daníček z patronátního podniku ZPS

Miroslav Michalovský, v minulosti výborný bek, dnes dlouholetý člen vedení a generální manažer zlínského hokeje vzpomíná: „Postoupili jsme do nejvyšší soutěže a hrálo nás hodně mladých, nových hokejistů. Možná, že tehdy chybělo v klubu trochu ostřílenější a prozíravější vedení a nebyl dostatek klidu a trpělivosti. Mohla se liga udržet už tehdy. Ve zlínském áčku jsem začínal v obranné dvojici s Edou Svobodou, poté jsem hrál s Jardou Hanačíkem a posléze již jako ostřílenější a zkušenější bek s Tondou Stavjaňou. Až do nástupu na vojnu před sezonou 1977/78 pokračovala houpačka mezi sestupy a postupy z historických gottwaldovsko-slovenských kvalifikací s Liptovským Mikulášem, Zvolenem a poté ještě s Dubnicí. To bylo vzrušení a nervů!“

Následující sezona 1975/76 se hrála opět bez prvoligové příslušnosti. Hlavním cílem bylo zvednout hokejistům sebevědomí a vrátit se zpět mezi elitní smetánku. Měli se o to pokusit trenéři Jaroslav Stuchlík, Horst Valášek. Řada hráčů však byla na odchodu, uvolněni byli Eduard Svoboda, Jaroslav Vašíčko, Václav Králík, Jan Zajíček odešel do pražské Sparty a na vojnu narukoval do Jihlavy Tomáš Dolák. Josef Ondík dal přednost studiím a dále byl z kádru uvolněn Ladislav Bršlica. Družstvo suverénně vyhrálo národní ligu s přesvědčivým náskokem jedenácti bodů před Chomutovem a impozantmím skórem 198:77. Čekala náročná kvalifikace o postup do první ligy se Zvolenem. A souboj to byl pořádně napínavý jako z detektivky Sherlocka Holmese. Rozhodl až sedmý zápas na ledě pražské Slavie. Gottwaldovští tehdy slavně vyhráli 4:2 a modrožlutá lavina radosti se valila z Prahy až do Baťova města. Rozhodující branky TJG zaznamenali Přikryl, Sedlák, Pelc a Balun. Ať žije první liga, skandovali příznivci před zimním stadionem, když přijel autobus s hokejisty.

A hokejová houpačka v podobě sestupů a postupů pokračovala nadále. Psala se sezona 1976/77 . Fanoušci se ptali, zakotví již naši hokejisté trvale v nejvyšší soutěži. Do jedenácté prvoligové sezony byli svěřenci Jaroslava Stuchlíka a Horsta Valáška optimisticky naladěni, nicméně na mnoha místech nebyl hráčský kolektiv dostatečně zkušený. Brankář Jiří Králík odešel na vojnu. Původně sepředpokládalo na dva roky, ale nakonec zůstal v Jihlavě déle… Uvolněni byli Pavlíček, Herčko, Plíhal, naopak příležitost dostali dorostenci Blažek, Venera, Zajíc, Zavrtálek, Vlk, Smetana a Štěpaník. Hokejistům s G na prsou se vůbec nedařilo, byla to jedna z nejméně povedených sezon. Družstvo si první ligový bod připsalo až ve dvacátém mistrovském zápase. Připsalo si v celém ročníku pouze tři výhry z 44 utkání, a tak nebylo divu, že opět sestoupilo. O nepovedené sezoně nejvíce vypovídá celkové skóre 119:252! Na lavičce se objevili spasitelé Bohumil Kožela a Karel Heim, nicméně sestupu do národní ligy nezabránili. Při zápase s Pardubicemi se na domácí střídačce dokonce objevila rakev, přesto nikdo nechtěl pohřbít gottwaldovský hokej. Bojovalo se dále! Hokejisté nesložili zbraně a hned v dalším ročníku 1977/78 se podle tradice pokusili o návrat. A opět úspěšný! Hráčský kádr však prošel v létě výraznou obměnou. Na vojnu odešli Jaroslav Stuchlík ml., Miroslav Michalovský, Zdeněk Venera, Rudolf Smetana, Ladislav Zavrtálek, hráčskou dráhu ukončili Horst Valášek, Ladislav Maršík, uvolněni byli Jiří Zajíc, František Krejčí, Josef Franěk. V kádru se objevily nové tváře řady dorosteneckých hráčů. Opravdové posily se sháněly za tehdejších podmínek velmi obtížně. Na lavičce Bohumila Koželu doplnil Ladislav Maršík. Družstvo nesložilo zbraně a v obměněné sestavě srdnatě bojovalo. Národní ligu s přehledem vyhrálo, zásluhou střelců Santariuse, Čecha a Vodáka. Čekala náročná kvalifikace s vítězem slovenské národní ligy. A opět to byl boj se Zvolenem na sedm zápasů. V rozhodujícím zápase na Slovensku hokejisté Gottwaldova vyhráli jasně 4:0, když branky vstřelili Rosický, Vodák, Čech a Pelc. To bylo slávy ve městě obuvi! Početné davy fanoušků čekaly na své miláčky před zimním stadionem. Slavilo se až do rána …

Před dvanáctou prvoligovou sezonou v ročníku 1978/79 se nejen fanoušci ptali, zda bude nadále pokračovat kolotoč sestupů a postupů. Přišel nový trenér Karel Mach z Pardubic, asistentem zůstal Ladislav Maršík. Po slušných výsledcích z přípravy se ukázalo, že na nejvyšší ligu to nestačí. Následné dvanácté místo s 28 body a opětovný pád do nižší soutěže to potvrdil. A tak z toho byl již šestý sestup v sedmdesátých létech a osmá následující sezona v národní lize. Hokejový oddíl si připomínal padesát let své činnosti, velké důvody k radosti však nepřišly. Změnu jsme zaznamenali ve vedení oddílu, do čela byl zvolen Oldřich Ondra.

„Byl jsem u posledních sestupů, byl jsem však také při dalších postupech a slávě po kvalifikacích se Zvolenem v sezoně 1975/76, kdy v rozhodujícím sedmém duelu na neutrálním ledě v Praze jsem dával i druhý gól. Poté i v další sezoně jsme rozhodli o dalším postupu nad tímto, tehdy slovenským druholigovým lídrem už v šesti zápasech a dokonce na jeho ledě. Rovněž v této sérii jsem se jednou trefil. A byl jsem při tom i v sezoně, na kterou vzpomínám. Do kádru přišly vedle dalších odchovanců i mnohé další posily, ale neukázaly se zase být tak kvalitními, aby zastavily následující propady. Samozřejmě s výjimkami, kterými byli například střelci Štefan Jabcon z východního Slovenska nebo Petr Leška přicházející z Litvínova. Slavili jsme právě padesát let hokeje, a tak jsme si všichni řekli, že tenhle sestup by měl být opravdu poslední. A jak se posléze ukázala, byl. I přes další hráčské hemžení zůstávala v mužstvu vždy pevná jistota. Ta se postarala, že jsme druhou ligu v ročníku 1979/80 zase přesvědčivě vyhráli, k čemuž jsem přispěl i šestnácti góly. V další kvalifikaci jsme vcelku bez vážnějších problémů přešli přes Ústí nad Labem, tak i další slovenský celek z Dubnice. Byl to postup už natrvalo, zlínský hokej už nejvyšší soutěž od té chvíle nikdy neopustil,“ vzpomíná na minulá léta Miloslav Sedlák, který zůstal hokeji ve Zlíně věrný do dnešních dnů. Vídáme ho na extraligové střídačce v realizačním týmu jako kustoda.

Přišel ročník 1979/80 a poslední účinkování ve druholigové soutěži. Trenéři Bohumil Kožela, Ladislav Maršík měli v létě hodně starostí se sestavením družstva. Jejich svěřenci získali celkem 72 bodů při skóre 232:108. Kvalifikace byla velmi náročná, neboť nejdříve se utkali vítězové českých skupin TJ Gottwaldov a Ústí nad Labem. Naši hokejisté na úvod vyhráli 2:0 na severu Čech a v domácím prostředí si soupeřem snadno poradili 7:3. Až poté přišla těžká série se slovenskou Dubnicí. Po úvodní domácí prohře 2:3 to nevypadalo zrovna růžově, nicméně další tři zápasy Gottwaldov vyhrál a postup byl skutečností.

Skončilo desetileté období postupů a sestupů v gottwaldovském hokeji, nastalo nepřetržité působení v nejvyšší lize.

Sezona 1980/81 znamenala významný milník v historii zlínského hokeje, první mužstvo tehdejšího TJ Gottwaldov se natrvalo usadilo v nejvyšší soutěži. Svou novodobou prvoligovou kariéru odstartoval klub 10. místem, když o pouhé dva body uhájil prvoligovou příslušnost před týmy Plzně a bratislavského Slovanu. Do města obuvi přišel nový trenér Jaroslav Volf z Kladna, v roli asistentů působili Ladislav Maršík a Horst Valášek. V gottwaldovském hokeji se objevily nové tváře: Eduard Novák, Vladimír Kocián, Dušan Vojáček a Jaroslav Matuška. Přestaly platit nerozhodné výsledky a poprvé rozhodovala tzv. náhlá smrt. A hokejisty TJG tato novinka potkala již v prvním ligovém utkání na domácím ledě se Spartou. V dalším průběhu sezony se náhlá smrt svěřencům Jaroslava Volfa vyhýbala.

V sezoně 1981/82 byla liga velmi vyrovnaná a týmy od 5. do 12. místa dělilo pouhých osm bodů. Gottwaldov skončil opět s rezervou dvou bodů na devátém místě. Stejný počet bodů získal i desátý Zetor Brno a jedenáctá Plzeň. Celý klub a široké zázemí se přesvědčili o tom, že je možné vytvořit podmínky, aby oddíl nemusel elitní soutěž opouštět. Velmi důkladná byla příprava, v níž bylo s celky nejvyšší soutěže a národních lig odehráno téměř dvacet přípravných a šest pohárových utkání. Hokej se stal ve městě obuvi trvalým fenoménem na vysoké úrovni. . Další sezona 1982/83 vypadala nadějněji, tým se umístil na sedmé příčce, když se z ligy poroučel slavný klub SONP Kladno. Od mužstva odešel úspěšný kladenský trenér Jaroslav Volf a nahradil ho bývalý plzeňský hokejista a osvědčený praktik Zdeněk Haber, asistenty zůstali Horst Valášek a Ladislav Maršík. Ke změnám došlo v hráčském kolektivu, zatímco výbor oddílu v čele s Oldřichem Ondrou se nezměnil. Hlavním podporovatelem hokejové činnosti zůstal zůstal nadále patronátná podnik Závody přesného strojírenství. Patnáctá sezona v lize byla zajímavá i tím, že vedle druhého nejlepšího umístění v nejvyšší soutěži po ročníku 1967/68 dokázali hokejisté poprvé v historii ukončit mistrovské boje s aktivním poměrem branek!

Následující sezona 1983/84 příliš radosti nepřinesla. Mužstvo se zachránilo s vypětím všech sil, když se na jeho stranu přiklonilo i potřebné štěstí. Hokejisté TJG získali o pouhý bod více než sestupující Plzeň. V roli šéftrenéra začal sezonu Zdeněk Haber, vedle Ladislava Maršíka u týmu působil další asistent Ota Mrlík, když Horst Valášek byl přesunut na jinou práci. Po sérii neuspokojivých výsledků se na střídačce koncem listopadu objevila trojice Bohumil Kožela, Jaroslav Stuchlík a Ladislav Maršík a posléze pouze dvojice Kožela, Maršík. Jednalo se o nepříznivou sezonu, neboť začátkem října došlo u Litomyšle ke srážce hráčského autobusu s kamionem na cestě k utkání do Pardubic. Vedle drobných zranění byli vážně zraněni útočník Miloš Říha a asistent trenéra Ota Mrlík. Nejednalo se o vydařenou sezonu. V jejím závěru vedení klubu realizovalo vyloučení hráčů, kteří narušovali morálku. Nakonec zůstala nejvyšší soutěž i po těchto problémech ve městě zachována.

Varování týmu v předešlé sezoně stačilo a v ročníku 1984/85 dosáhlo mužstvo nejlepšího umístění v historii klubu a získalo bronzové medaile za třetí místo! Přišel první medailový zisk, na který příznivci čekali dlouhou dobu. Vše začalo v létě, kdy přišel zkušený pardubický hokejista a trenér Zdeněk Uher, po jeho boku stáli Ladislav Maršík a Ota Mrlík. S každým novým trenérem přichází i řada nových názorů na způsob hry, na kvalitu hráčů, na trénink a na organizaci hry. Bylo vcelku logické, že došlo opět k řadě změn. Někteří hráči odešli, další byli dáni na hostování a někteří měli statut tzv. střídavého startu. Z vojny se po Antonínu Stavjaňovi vrátil i Rostislav Vlach, z Opavy přišel Radim Raděvič, stabilní místo si v mužstvu vybojovali rovněž juniorští reprezentanti Michal Tomek a Tomáš Kapusta. V plné formě byl brankář Jiří Králík, který celou sezonu odchytal v životní formě. Z olympiády v Sarajevu si přivezl v únoru 1984 stříbro, aby výborné výsledky v klubu korunoval světovým zlatem na světovém šampionátu v Praze. Zkrátka celá sezona proběhla v maximální herní pohodě, nepřišla žádná herní krize. Po úspěšném vstupu do soutěže rostl postupně i výkon pouze průměrných hráčů, a tak se zrodila jednoznačně nejúspěšnější sezona v historii oddílu. Sedmnáctá ligová sezona se zapsala bronzovým písmem do historických análů.

Hrdinou a základním kamenem bronzového týmu byl brankář Jiří Králík: „Byly to pro mne nezapomenutelné zážitky. Po návratu z Jihlavy, kde jsem po třech sezonách doma absolvoval plných sedm roků hokejové vysoké školy, jsem se znovu vrátil na celé dvě sezony domů. Po zisku stříbrné medaile na Zimním olympijských hrách 1984 v Sarajevu přišel velký úspěch. Podařilo se tehdy vytvořit v týmu dosud nevídanou atmosféru spolupráce a odhodlání k maximálním výkonům, vzdáleným dosavadní průměrností, která ve vrcholovém sportu neměla a stále nemá co dělat. Celý ligový úspěch mi pomohl k inspiraci pro reprezentaci na světovém šampionátu v Praze. Jednalo se o vyvrcholení mé hráčské kariéry, dosažení cíle, pro který jsem od svých hokejových začátků trénoval a doslova žil každým dnem.“ Zdeněk Uher: „Samozřejmě rád vzpomínám na období, v níž se tehdy ještě gottwaldovský celek probojoval do špičky československého hokeje. Moc jsme se všichni kolem radovali a s námi široká obec příznivců ve městě a okolí. Když vzpomínám na všechny kluky, musím zvláště vyzdvihnout Jirku Králíka. Byl to nejen velký brankář, ale i osobnost, která působila morálně na všechny hráče na ledě. Sportovec, jehož i dnes chtěli mít i dnes všichni trenéři ve svých týmech!“ Ladislav Maršík: „Vyhrávali jsme mnohdy velmi těsně, ale bojovalo se a vyhrávalo. Ukázalo se, jak dokáže mužstvo z průměrnosti pozvednout i špičkový gólman. A Jirka Králík takovým gólmanem byl.“

Od roku 1985 se u nás opět zavedl systém vyřazovacích bojů, tentokrát se však nápad hrát play off uchytil a atmosféru napínavých závěrečných zápasů si diváci mohou vychutnávat dodnes. Borci TJ Gottwaldov se hned napoprvé v sezoně 1985/86 do play off probojovali ze šestého místa, narazili však na pozdějšího finalistu Duklu Jihlava, a to byl tvrdý oříšek. Svěřenci Zdeňka Uhra prohráli 0:3 na zápasy. Po třinácti letech se nejvyšší soutěž vrátila k dřívějšímu hracímu modelu s 22 zápasy – dvanáct celků v základní části a dalšími dvanácti zápasy v nadstavbové části. Dále následovala závěrečná část čtvrtfinále play off o titul mistra mezi týmy na prvním až osmém místě. Pozměněný hráčský kádr TJG již bez gólmana Jiřího Králíka, který odešel do německého Rosenheimu, nedokázal zopakovat medailové umístění, nicméně nehrozila mu ani starost s boji o záchranu. Nakonec mužstvo vybojovalo výborné páté místo, když v play off o pátou příčku porazilo Trenčín 2:0 na zápasy.

Skvělý úspěch slavil starší dorost, když vyhrál svou skupinu a v dalších bojích získal titul přeborníka ČSSR. Úspěšné družstvo vedli Stanislav Přikryl a Jiří Šelešovský.

Podobný osud jako v předchozím ročníku potkal gottwaldovské hráče i v sezoně 1986/87, kdy narazili v play off na budoucího mistra Pardubice a opět podlehli v nejmenším možném počtu zápasů. Po základní a nadstavbové části skončili hokejisté TJG na osmém místě, poté nepřešli před Pardubice, porazili v duelu poražených ze čtvrtfinále Zetor Brno a v duelu o pátou příčku podlehli 1:2 na zápasy bratislavskému Slovanu. Mužstvo nadále vedl Zdeněk Uher ve dvojici s Ladislavem Maršíkem.

Jak vzpomíná na uvedenou sezonu vynikající obránce, mistr světa z Prahy 1985 a Vídně 1996 Antonín Stavjaňa? „Až do mistrovství světa v Praze jsem se zúčastňoval jen juniorských šampionátů, kde jsem většinou bral stříbro. Zlatá medaile mně přinesla obrovskou radost. K podepsané hokejce všemi spoluhráči jsem si ponechal i příslušný dres, to bylo mou reprezentační a medailovou zvyklostí. A ke vzpomínkám na tehdejší dobu v oddílovém odění? Abych se udržel v reprezentaci bylo nutné hrát doma stále nejvyšší soutěž. Po bronzové sezoně odešel nejlepší gólman z mistrovství světa Jiří Králík na angažmá do Bavorska, další reprezentant Luděk Čajky narukoval a odešel i střelec Pavel Mezek. Tyto zásahy do mužstva a již méně přesvědčivé působení trenéra Zdeňka Uhra znamenaly zhoršení ligové pozice a herních výkonů. Zřejmě jsme si všichni včas neuvědomili, že za sebou nemáme Králíka. Z toho pramenila i řada hodně nešťastných a těsných jednobrankových porážek. Tehdy v mých 22 letech si mne kluci zvolili jako kapitána mužstva. To nešlo odmítnout, ale znamenalo to být oporou psychickou a hráčskou, což byla tehdy velká změna od časů na ledě, kdy jsem se soustředil jen na vlastní výkon. Nakonec se vše nějak zvládlo a v nadstavbové části jsme uhráli alespoň celkové šesté místo. V této sezoně jsem nastřílel dvanáct ligových gólů, nejvíce z obránců. Tak to snad nebylo tak nejhorší. ..“ Výrazný úspěch získal mladší dorost pod vedením Horsta Valáška a Karla Heima, když se stal mistrem ČSR a v bojích o titul mistra Československa získal třetí místo. Následující sezony si byly v mnohem podobné, především v tom, že se klub nedokázal probojovat mezi osm nejlepších a skončil tak těsně před branami play off. Nejprve v ročníku 1987/88 uhájil desátou příčku a v boji o 9. - 12. místo se ještě posunul o jeden stupínek výše. Jubilejní dvacátá ligová sezona mezi elitou znamenala přes stále velmi dobrou návštěvnost další sestup výkonnosti. Trenér Zdeněk Uher svou čtvrtou sezonu v Gottwaldově nedokončil. V polovině února výbor klubu vyhověl jeho žádosti o uvolnění, když celek byl na předposledním místě. Trenérské taktovky se chytl předseda oddílu Bohumil Kožela a společně s Ladislavem Maršíkem a Jaroslavem Stuchlíkem zachránili nejvyšší soutěž. Mimořádný úspěch slavili starší žáci pod vedením Jaroslava Stuchlíka a Ladislava Miklíka, když se stali mistry ČSR!

V sezoně 1988/89 obsadilo mužstvo desáté místo po základní části a v celkovém účtování devátou příčku. Klub si připomněl 60 let ledního hokeje ve městě, nicméně větší úspěch nepřišel. Prvoligový kolektiv trénovali Ladislav Maršík a Jaroslav Stuchlík. Hokejisté TJG do samého závěru bojovali o ligovou příslušnost. Začátek soutěže byl nevýrazný a mužstvo kleslo až ke dnu ligové tabulky. Zlepšení nastalo až po reprezentační listopadové přestávce, kdy vedení provedlo změny. Do hráčského kádru byli zařazeni bývalí hráči Miloslav Sedlák, Miroslav Kořený, vedením realizačního týmu byl pověřen Bohumil Kožela, funkci předsedy převzal JUDr. Josef Ondík. Přestože kolektiv v dalších zápasech předvedl řadu slibných výkonů, na lepší příčky to nestačilo a muselo bojovat o ligovou příslušnost. Politické změny a sametová revoluce v závěru roku 1989 zasáhly i do hokejových sfér a klubový název TJ Gottwaldov se stal minulostí. Mužstvo bojovalo v dalším průběhu sezony 1989/90 pod hlavičkou TJ Zlín a po základní části okupovalo šesté místo. V play off se mu ovšem podobně jako v předcházejících sezonách nedařilo a opět si neporadilo s pozdějším finalistou Duklou Trenčín. Byly vytýčeny vyšší cíle, které se však splnily spíše po 44 kolech základní části soutěže, po nichž byl zlínský celek vedený dvojicí Eduard Novák, Stanislav Přikryl na šestém místě a živil naději na play off ze slibného postavení. Cestu ve vyřazovacích bojích však zkřížili trenčínští vojáci, kteří si dvěma těsnými výhrami zajistili postup do semifinále. Další vojenský celek z Jihlavy poté poslal Zlín pouze k souboji o sedmou příčku s Vítkovicemi. Bohužel štěstí se přiklonilo na stranu Severomoravanů, když ve třetím rozhodujícím zápase rozhodli v prodloužení! Jednalo se o nešťastnou sezonu, rozporuplnou, ale rovněž bolestnou a tragickou. V listopadu dal přednost Tomáš Kapusta zámořské šanci, po Vánocích krutá daň v podobě vysoké porážky 5:11 s Pardubicemi na domácím ledě a pouhé tři dny poté tragické smrtelné zranění Luďka Čajky v Košicích ….

O rok později klub zasáhl jev pro dnešní dobu více než typický, a to další změna názvu. Nejprve se objevil tým SK Zlín, aby do nové sezony 1990/91vstoupil klub pod novým jménem AC ZPS Zlín a znakem berana. Zkratka AC znamenala associated club dobrovolné sdružení bývalého hokejového oddílu TJG, krasobruslařského oddílu a sdružení rekreačního sportu pracovníků hlavního sponzorského podniku ZPS. Do play off se dostaly jen první čtyři celky, a tak se Zlín musel spokojit se sedmým místem. Ročník byl ve znamení řady novinek, neboť první sezona po sametové revoluci se hrála s novým herním řádem a rozšířením nejvyšší soutěže na čtrnáct mužstev. U mužstva zůstala trenérská dvojice Eduard Novák, Stanislav Přikryl. Zlínskému celku chybělo sedm bodů k tomu, aby se probojoval do play off. Z nových hráčů do Zlína přišli Vlk, Heš, Jurík, Suhrada, Leggett a odchovanci Maláč, Mimochodek, Roman Hamrlík, P. Přikryl, Rajnoha, Vajdák, Kočvara a Boháč.

V roce 1991 přišla další novinka v podobě rozdělení ligy na dvě skupiny. Zlínský tým obsadil v ročníku 1991/92 v relativně slabší východní skupině čtvrté místo a v play off se potkal s pražskou Spartou. Dokázal konečně vyhrát alespoň jedno utkání vyřazovacích bojů, ale nakonec podlehl 1:3 na zápasy. Vedení klubu začalo usilovat, aby zlínský celek vybředl z průměrnosti a zahájil cestu k vyšším příčkám nejvyšší soutěže. Z nových tváří se ve zlínském hokeji objevil Václav Baďouček z Plzně, dále trenéři sázeli na vlastní odchovance. Ligové zkušenosti získávali Roman Čechmánek, Miroslav Okál, Pavel Kowalczyk, Radim Vrla, Patrik Hučko, Martin Kotásek a Zbyněk Mařák. Zajímavostí sezony bylo, že brankář Ladislav Blažek odešel v rozehrané soutěži v lednu 1992 do Olomouce. Opět se změnil hrací systém soutěže, i když pouze na jeden rok. Došlo ke změně na trenérském postu, Stanislav Přikryl se posunul na pozici hlavního kouče, když v roli asistenta přišel Miloš Říha.

V sezoně 1992/93 postupovalo do play off dvanáct celků a týmu AC ZPS Zlín se poprvé podařilo přejít přes první kolo. Klub se slavnou minulosti Dukla Jihlava mu podlehl 2:3 na zápasy, ve čtvrtfinále se o vyřazení Zlína postarala pražská Sparta, pozdější mistr ligy. Zlínští hokejisté v konečném účtování získali sedmé místo. Rozdělení ČSFR znamenalo i rozdělení hokejové soutěže a následný vznik samostatné české extraligy. K týmu přišel nový trenér Josef Augusta, asistentem zůstal Miloš Říha. Z nových hráčů se objevili Roman Meluzín, Radek Bonk, Tomáš Grošek, Radim Tesařík, Roman Kaňkovský, Herman a odchovanci Krajíček a Kolařík.

První sezoně ve zlínském dresu odkrojil Roman Meluzín, který přišel do Baťova města z Brna. Roman se stal dvojnásobným mistrem světa z Vídně 1996 a Lillehammeru 1999. „Do Zlína jsem šel v naději, že si tady zahraji lepší hokej. Rovněž sportovní perspektivita s trvalým pobytem v nejvyšší soutěži byla lákavá. Brno pouze balancovalo na chvostu elitní společnosti, Zlín měl naopak perspektivní celek, což se rovněž projevilo dvě sezony po mém příchodu vybojováním stříbrných medailí. Ve Zlíně jsem se brzy „chytl“, hrál jsem se zkušenými hráči Josefem Štraubem a Radimem Raděvičem. Hned v prvním roce působení ve Zlíně jsem nastřílel deset branek. Od mých začátků v Blansku je pro mne lední hokej vším, samozřejmě vedle rodiny.“

Sezona 2003/2004 se naždy zapsala zlatým písmem do historie ledního hokeje ve Zlíně. Přišel nový trenér Ernest Bokroš, mužstvo se vhodně posílilo. V hráčském kádru nastal v letní pauze čilý ruch. Obranu vyztužily především příchody Radima Tesaříka a Davida Noska. Ofenzivu měl oživit návrat Petra Lešky po ročním působení v pražské Spartě. "Do Zlína jsem se vrátil moc rád," liboval si tvořivý centr, který v předminulé sezoně vyhrál kanadské bodování základní části extraligy. Baťovo město ale spolupráci úderného útoku Balaštík - Leška - Pivko, který extralize vládl před dvěma lety, nevidělo. Pivko totiž zamířil na zkušenou do Nashvillu. Místo něj místo v elitní zlínské formaci zaujal Ondřej Veselý. "Ondra se mi v tomto útoku v přípravě moc líbil. Jsem přesvědčen o tom, že se bude dál lepšit," těšil se Bokroš. Nad obsazením brankářského postu se v přípravě vznášely menší otazníky. Murín si hned v prvním přípravném utkání natáhnul svalový úpon, a pak odchytal už jen dvě celé utkání na domácím ledě proti Permu a v Trenčíně. Vedení Hamé získalo na hostování jako pojistku Martina Altrichtera, což se ukázalo v dalším průběhu sezony jako mimořádně zdařilý tah. Medvědi v základní části podávali velmi dobré výkony a po dvaapadesáti kolech obsadili výborné druhé místo se ziskem 93 bodů. Mužstvu se vyhýbala během sezony výraznější krize, trenérská dvojice Ernest Bokroš, Jaroslav Stuchlík sázela na nejvyrovnanější brankářskou dvojici v extralize Murín, Altrichter, životní formu měly opory mužstva, obránce Martin Hamrlík, nejlepší kanonýr extraligy Jaroslav Balaštík a centr Petr Leška. Skvělé okamžiky předváděl slovenský rychlík Peter Barinka. V polovině vedení klubu přehodnotilo předsezonní plány a začalo se hlasitě mluvit o zisku medaile. V lednovém termínu se mužstvo ještě více posílilo, přišel slovenský mistr světa z Goteborgu 2002 Miroslav Hlinka a zlínský odchovanec Tomáš Kapusta.

Vyřazovací zápasy byly pravým vyvrcholením sezony. Tři série ve čtvrtfinále rozhodly až sedmé zápasy, mezi nimi i duel Zlín versus Třinec. V semifinále Medvědům stačilo ke zdolání unavené Plzně pět zápasů. A stejný počet zápasů stačil svěřencům Ernesta Bokroše v památném finále. Úvodní dva zápasy na zlínském ledě rozhodlo až prodloužení. První dějství rozhodla trefa slávisty Nováka, odvetu zařídil přesnou trefou Barinka. Za stavu 1:1 na zápasy série pokračovala v nově postavené Sazka Areně. Medvědi dokázali vyhrát oba zápasy a pátý duel se hrál na Zimním stadionu Luďka Čajky ve Zlíně. O historickém titulu pro žlutomodré barvy rozhodla třetí třetina.

V knize Zlatá cesta aneb 75 kroků na vrchol se píše: Beznadějně vyprodaný stadion, na který osobně zavítal i slavný zlínský rodák Tomáš Baťa, hnal domácí borce do útoku. Početní výhoda Pražanům vůbec nevyšla, ba právě naopak. Pouhých osmnáct sekund uběhlo ze závěrečné dvacetiminutovky, když Balaštík potvrdil pověst kanonýra a ve vlastním oslabení zblízka vyrovnal. Hosty tento moment viditelně zaskočil a než se stačili vzpamatovat, domácí zápas otočili. Předcházely tomu dva nedovolené zákroky slávistů a Leška, nejproduktivnější hráč celé nadstavbové části, v přesilovce pět na tři rozjásal zaplněné ochozy. Unavená Slavia již neměla síly na zvrat. Výhru zlínského celku zpečetil nejprve třetím zásahem Jenáček a při zoufalé power play hostí devět vteřin před koncem střelou do prázdné branky Balaštík. Oslavy titulu na Valašsku mohly propuknout naplno…

Čtvrtek 8. dubna 2004 se navždy zapíše do mysli všech hokejových fandů. Vítězné finále nad úřadujícím mistrem. Žluté mistrovské opojení propuklo naplno!

ZLÍNSKÉ NAGANO POHLCUJE MĚSTO A OKOLÍ

Celé krajské město a okolí bouřlivě oslavovalo zisk mistrovského titulu. Čtvrtek 8. dubna 2004 se navždy zapíše zlatým písmem do historie zlínského hokeje. Pouze největší optimista čekal před sezonou podobný triumf. Vždyť mužstvo HC Hamé rok předtím obsadilo až třináctou příčku. Nebýt nevýrazného výkonu Havířova, kdo ví… Sport a lední hokej nevyjímaje je však o štěstí a to přeje připravenému. Žádný hokejový expert netipoval na hokejový piedestal Bokrošovu družinu. Medvědi to dokázali a oslavy si patřičně vychutnali.

Troubící automobily v ulicích města, přeplněné hospody, křepčící hokejisté s fanoušky a divoká jízda až do rána. To byl obrázek prvních hodin po mistrovském titulu. Bezprostředně po utkání se Slavií se část mužstva přesunula společně s rozjařenými fanoušky do Hockey Baru na Lesní čtvrti. Další skupina v čele s Rosťou Vlachem startuje večerní jízdu ve zlínské Myslivně. Hockey bar kapitána Miroslava Okála praská ve švech, pivo teče proudem, usměvavá servírka se nestačí obracet mezi stoly. Nikdo nechce při této mimořádné oslavě chybět. Po desáté hodině se objevuje v hospůdce mistrovská trofej a každý z vítaných hostů touží alespoň na chvíli potěžkat pohár pro vítěze. Záblesky digitálních fotoaparátů ozařují vyhlášenou hospůdku, mistři rozdávají první autogramy a objímají se s fanoušky. Všudypřítomní novináři plní do svých bloků dojmy zlatých hochů, sličná fotografka loví exkluzivní snímky do bulvárního plátku. „Je to paráda, jsme mistři,“ křičí miláček ženského publika Míra Blaťák a dostává se mu hlasité odpovědi „Mistři! Mistři! Mistři!“ Po hodině někdo v davu zavelí a zlínské hvězdy míří do připravených taxíků. Řidiči rychle nabírají směr Jižní Svahy a odjíždějí do restaurace Rex. Krátce před půlnocí již mistrovská družina roztáčí velkolepou oslavu s bouřlivými fanoušky. Šéfové podniku se plácnou přes kapsu a dávají do placu stotisícovou pozornost. Mistrům vyhladovělo, a tak expresní dodávka několika krabic s pizzou jde na dračku. Do role hlavním spíkrů se dostává Petr Leška a Martin Hamrlík. Larry si bere mikrofon a do davu řve: „Kdo vyhrál titul? Fanoušci odpovídají „Ševcíí!“ Hamrlík však není spokojen a opět se ptá: „Kdo vyhrál?“ „Ševcííí!“ Rozjařený bek však stále není spokojen a zařve: „Ale já vás neslyším, tak kdo vyhrál?“ Odpovědí je mu pořádný rámus a jednoznačná odpověď: „Ševci! Ševci! Ševcííí!“ Za chvíli se nechává gólman Martin Altrichter vyhecovat a předvádí za mohutného řevu své oblíbené stojky. Kolem druhé hodiny ranní se všichni přesouvají do přilehlé „šestsetrojky“. Generální manažer Zdeněk Venera a opěvovaný kouč Ernest Bokroš decentně usrkávají koňáček u baru, zatímco Petr Leška se bleskurychle mění v barmana. Zlatá pařba hokejových Medvědů je v plném tempu, všichni si užívají slastný pocit mistrů. Únava přichází až před pátou hodinou ranní, venku už začíná svítat a město se probouzí do posledního pracovního dne dubnové týdne. Velký pátek jako předehra Velikonoc začíná.

Na dva tisíce fanoušků slaví v páteční poledne v centru Zlína historicky první vítězství HC Hamé v české extralize. Mohutné oslavy propukávají na náměstí Míru před radnicí, kde se hráči chlubí pohárem a společně s fanoušky pak zpívají hymnu klubu. Velikonoční jarmark na zlínském náměstí se dostává alespoň na chvíli do pozadí.

„Tato oslava je teprve začátek. Necháme hokejisty odpočinout od té slávy a budeme chtít, aby přišli ještě na zastupitelstvo města, kde je přivítám v převleku červeného medvěda - maskota HC Hamé,“ říká primátor Zlína Tomáš Úlehla. Primátor nechává hokejistům za vítězství v extralize odlít také zvon z pravé české oceli. Budou na něm vyryta jména všech hráčů a členů realizačního týmu. „Mým přáním je, aby se zvon zavěsil pod strop haly a aby z toho vznikl rituál, že před každým zápasem se třikrát vítězně zazvoní,“ dodal Úlehla.Většina fanoušků slaví v oblíbených restauracích a hospůdkách. Vítězství zlínských hokejistů oslavuje v noci i Tomáš Baťa, který celé utkání sledoval přímo na stadionu. „Stál u zrodu SK Baťa a tehdy hrál hokej. Každý z nás by si měl férově přiznat na co má a na co nemá. On zjistil v Kanadě, že na profesionální ligu to není, začal se věnovat obuvi a dotáhl to daleko, jako naši hokejisté v lize, tak on v botách,“ řekl s úsměvem Úlehla. V průběhu oslav zavalí hráče stovky dětí, které žádají o autogramy. Mezi nejobdivovanějšími jsou Petr Leška, Martin Hamrlík a Miroslav Blaťák. Mnoho podpisů rozdává také samotný trenér Ernest Bokroš.

„Byli jste výborní, děkujeme moc!“ volal na zlínské fanoušky z pódia kapitán Medvědů Miroslav Okál. Opora HC Hamé a nejlepší bek extraligy Martin Hamrlík zase společně s davem křičel vítězný pozdrav z hokejové kabiny. Při oslavách na náměstí nechyběly desítky láhví šampaňského, zlínská zpěvačka Alice Konečná a oslavná píseň od skupiny Queen We Are The Champions. „Se Slavií to byla hračka,“ říká před zaplněným náměstím Petr Leška. Rozradostnění hokejisté mezi fanoušky hází své čepice,dresy, žluté šály a řada z nich i trička s nápisem Mistři 2004! Poté se v otevřeném vláčku a na hasičské drezíně vydávají na spanilou jízdu městem.

Hlavní oslavy jsou na programu v páteční noci ve zlínské oblíbené „šestsettrojce“, kde zlatým hochům přijíždí zahrát oblíbená plzeňská skupina Alkehol. Atmosféra je parádní, klub napěchovaný k prasknutí, neopakovatelná atmosféra a slaví se až do rána. Zcela zaplněný klub aplauduje pěveckým výstupům Rostislava Vlacha, Pavla Zubíčka a dalších výborných zpěváků.

Alkehol hraje jednu pecku za druhou, všechna místa u baru jsou beznadějně obsazena, hokejoví mistři si hoví v pohodlných sedačkách. Hlavní hvězdou večera je Rosťa Vlach, ve svých jednačtyřiceti letech získal osmý mistrovský titul a právem si užívá. Tvrdý rock zní věhlasným klubem. Zvláště nezapomenutelným zážitkem jsou „procházky“ zlínských mistrů po baru. Prim hrají v této roli Rosťa Vlach a Míra Blaťák. Šampaňské teče proudem, slaví se i v sobotu a v následujících dnech. Zlatí hoši se řídí heslem ve dne spát, v noci slavit! Mistrovský titul se nevyhrává každý rok. Zlínský hokej na tyto chvíle čekal dlouhých 75 let!

Hoši děkujeme, byli jste výborní!

Zlínský hokej si výbornou formu potvrdil i v sezoně 2004/2005, kdy se po českých kluzištích proháněla v době výluky NHL řada zvučných hráčů. Ve Zlíně hráli Petr Čajánek (St. Louis Blues), Roman Hamrlík (New York Islanders) a Martin Erat (Nashville Predators). V mužstvu došlo po výjimečné sezoně k několika změnám, když z opor odešel jen Ondřej Veselý a Rostislav Vlach zamířil do Vsetína. „Je jasné, že nemůžeme mít malé cíle, ale za reálné považujeme postup do semifinále,“ uvedl před sezonou Zdeněk Venera, generální manažer klubu. Po veleúspěšné sezoně mužstvo opět vedl slovenský stratég Ernest Bokroš ve dvojici s Jaroslavem Stuchlíkem. Devět výher v řadě posunulo zlínské hokejisty na první místo po základní části. Skvělou střeleckou formu si držel Jaroslav Balaštík. Pouze v polovině soutěže přepustil Zlín vedení v extraligové tabulce pražské Spartě, ale v závěru již před sebe nikoho nepustil a základní část vyhrál. Medvědi posílili v závěru základní části realizační tým angažováním zkušeného manažera Petra Husičky do funkce finančního ředitele klubu. Pro zbytek sezony přišli Radek Bonk, který se vrátil do Zlína po jedenácti letech a útočník Veselý, jenž předčasně ukončil angažmá v ruském Novosibirsku. Vyřazovací zápasy přinesly dramatický boj o začátku. Zlín hrál ve čtvrtfinále vypjatou sérii s Litvínovem, emoce vzpály po zranění nejproduktivnějšího hráče týmu Petra Lešky na severočeském ledě. Zlomený kotník znamenal předčasný konec sezony. O postupu přes litvínovské bojovníky rozhodl Zlín až v prodloužení šestého zápasu pod Krušnými horami. V semifinále čekaly Vítkovice, které vyřadily favorizovanou Spartu. Po čtyřech zápasech vedli nad obhájcem titlulu 3:1 na zápasy, ale Medvědi si vynutili sehrání rozhodujícího sedmého zápasu. Hrdinou sedmého zápasu se stal Petr Čajánek, který hattrickem rozhodl o postupu do finále. Po roce postoupila Bokrošova družina opět do finále, kde změřila síly s Pardubicemi. Zlín v základní části s Východočechy ani jednou neprohrál, nicméně v play off bylo všechno jinak. Ve finálové sérii už zřejmě chyběly síly a na výkonu se podepsalo i zranění klíčových hráčů Lešky a Bonka. Mistr nakonec titul neobhájil, prohrál hladce 0:4 na zápasy, ale druhé místo a zisk stříbrných medailí patří k dalším výrazným úspěchům zlínského hokeje. Sezona byla výjimečná v tom, že se proháněly po extraligovém ledě hvězdy kanadsko-americké NHL.

Zlínský hokejový klub se zařadil po dvou sezonách z říše snů mezi hokejové bašty. Rovněž sezona 2005/2006 slibovala nezapomenutelné zážitky a ty nejvyšší cíle. Ernest Bokroš měl pohromady opět kvalitní tým. Ovšem řada hráčů po sezoně odešla. Vedle kvarteta ostřílených hokejových hvězd z NHL to byl především Petr Leška, který opět zkusil zahraniční angažmá a zamířil do ruského Petrohradu, dále nejlepší střelec extraligy Jaroslav Balaštík zkusil štěstí v zámořské NHL. Na druhé straně zůstala brankářská dvojice Igor Murín, Martin Altrichter. Vyrovnanost kádru dokládala hra na vyrovnané tři pětky. Ze zkušených hráčů přišli především Richard Král, Marek Melenovský z Třince a slovenský talent Richard Špilár z Košic. Funkce generálního manažera se vzdal Zdeněk Venera, kterého to táhlo zpět na trenérskou lavičku a odešel trénovat Karlovy Vary. Základní část Zlínu vyšla opět na výbornou, neboť po dvaapadesáti kolech mužstvo figurovalo na třetím místě. Střelci se sice příliš nevyznamenali, ale obrana v čele s gólmanem Murínem byla pevná. Během sezony se vrátil zpět do Zlína Petr Leška po dvou neúspěšných zahraničních angažmá. Při výměně se Vsetínem zamířil na druhý kopec Sirákova brankář Altrichter. Přišly vyřazovací zápasy play off a Medvědi čekali, který tým jim bude přisouzen. Nejdříve to vypadalo na odvetu loňského finále v podobě Pardubic, ale nakonec to byla pražská Sparta, která mezi vyvolenou osmičku proklouzla na poslední chvíli a skončila na šesté příčce. Tým byl vhodně doplněn, když v lednovém termínu kádr posílili Jan Benda, Michal Trávníček z Litvínova a Radek Gardoň z Kladna. Zlín začal skvěle, oba zápasy na vlastním ledě vyhrál. Pražané srovnali stav na domácím ledě. Zřejmě rozhodujícím zápasem celé série byl pátý duel na zlínském ledě. Ten Sparta vyhrála jediným gólem utkání a doma si již vedení nenechala uniknout. Pro zlínské hráče to bylo smolné vyřazení a malou satisfakcí jim mohlo být to, že se Sparta radovala na konci sezony z mistrovského titulu.

Úspěšný trenér Ernest Bokroš Začal v sezoně 2006/2007 čtvrtý rok působení u zlínského mužstva. Po minulé sezoně odešel Richard Král do Plzně, Miroslav Blaťák zamířil do Švédska a Peter Barinka se vrátil do Trenčína. Z nových tváří se ve Zlíně objevili Pavel Kašpařík ze Sparty, Jan Horáček z Košic a z nižších zámořských soutěží se vrátili Stanislav Balána dvojčata Michal a Roman Pšurní. Medvědi si vedli v základní části velmi slušně a mužstvo obsadilo páté místo. Ve čtvrtfinále vyřazovacích bojů čekal opět osudový protivník, pražská Sparta. Štěstí se odvrátilo zády již před startem play off, neboť se zraněním zápasali dva členové první lajny Petr Leška a Martin Záhorovský. Medvědi v prvních zápasech na ledě T-Mobile Areny neuspěli, neboť mužstvo selhalo při přesilových hrách. Zlín prohrál s úřadujícím šampionem i první zápas v domácím prostředí po velkém boji až na trestná střílení. Medvědi si na konec vynutili sehrání pátého duelu, ale Sparta si na domácím ledě nenechala postup do semifinále ujít. Podobně jako v předcházející sezoně bylo konečnou stanicí čtvrtfinále a podruhé za sebou Medvědi ztroskotali na Spartě. Co naplat, že Pražané obhájili mistrovský titul a Bokrošova družina podruhé za sebou prohrála s mistrem. Pro zlínský hokej sezona skončila ve stejné fázi jako v předchozím ročníku. V polovině dubna 2007 nastaly velké změny. Po pěti letech úspěšné spolupráce vystřídala potravinářského giganta Hamé v roli generálního sponzora firma RI OKNA Bzenec. Smlouva byla podepsána na čtyři roky s dvouletou opcí. Klub vedle změny názvu, do kterého se opět vrátilo město Zlín, změnil i maskota a hymnu klubu. Medvěda po pěti letech opět vystřídal beran. Změny v sezoně 2007/2008 nastaly i ve vedení klubu, ve funkci prezidenta vystřídal Leoše Novotného náměstek zlínské primátorky Martin Janečka a Miroslav Michalovský se přesunul z postu obchodního manažera na generálního manažera klubu. Klub změnil sportovní strategii a začal jít cestou vlastních odchovanců. Již pátou sezonu působil ve Zlíně kouč Bokroš a největší radost mu udělal návrat Jaroslava Balaštíka, který po návratu z NHL působil ve Švédsku. Z kádru odešli Kašpařík, Melenovský, Tomík, Kovář a Horáček, zatímco opačným směrem přišel pouze slovenský obránce Miroslav Ďurák z Kežmaroku. Ým měl sice velmi dobrý start do extraligy, když se pohyboval kolem šestého místa, ale poté přišla série proher a mužstvo kleslo až na dvanáctou příčku. Situace začínala být vážná a na konci kalendářního roku Bokroš rezignoval. Na trenérské pozici ho vystřídal Rostislav Vlach, který se uvedl tři výhrami v řadě. Poté však mužstvo opět zabředlo do průměru a v základní části skončilo na nelichotivé třinácté příčce, což je nejhorší umístění v základní části. Podle hracího programu se poprvé hrála skupina o udržení neboli play out. Naštěstí odstup nováčka z Ústí nad Labem byl značný, a tak Berani mohli dát příležitost nadějným juniorům. Jubilejní čtyřicátá sezona se nevydařila. Sezona byla poslední pro dlouholetého kapitána Miroslava Okála, který v nejvyšší soutěži odehrál celkem 824 zápasů. Ikona zlínského klubu s výjimkou dvou let strávených na vojně v Topolčanech, žádný další dres v české soutěži neoblékl. Stal se „nejvěrnějším“ hráčem v jednom klubu v historii českého hokeje.

Před sezonou 2008/2009 se do Zlína vrátil z Karlových Varů úspěšný trenér Zdeněk Venera ověnčený titulem Trenér roku a zlínský hokej mířil opět vzhůru. Zlínský hokej patří v historii české extraligy k předním celkům, neboť s bilancí jednoho prvního místa, třikrát stříbra a jednoho bronzu mu patří čtvrtá příčka v medailové bilanci.

A historie slavného klubu pokračuje dalším titulem a stříbrem....