Dlouho se nevědělo, kolik nás vlastně pojede a jakým pojízdným prostředkem se do Prahy svezeme, protože úterní termín není příliš nakloněn k účasti většího počtu lidí. Avšak ani jsem se moc namáhat nemusel a Lečigou, Vanďas, p_z a původně i Ešli neodolali a nemohli si nechat ujít tento už od pohledu pikantní zápas s ochutnávkou kostelecké paštiky. (My jsme ale Hamé, jen takový malý nepodstatný, reklamní detail pro organizátory této soutěže.) Navíc ještě Jarda 00sedmička vypravuje svůj koráb, takže méně než v Litvínově nás s určitostí nebude. Ještě na posledním zápase s Plzní se diskutovalo, jednalo a přemlouvalo, protože pézetčinu fóbii z řidičského umění Lečika asi těžko ovlivníme, tak jsem navrhl, že by třeba Venďas pokřtila svůj nový řidičský průkaz, ale nastaly obavy z toho, že by o něj vzápětí přišla… brzdáááá… uff. Pět bodů v prdeli…:-)
V mrazivém dopoledni 30. dne měsíce ledna se postupně scházíme na nádraží ve složení p_z, Lečigou, Vanďas a Dáán. Původně nominovaná Ešli dala přednost luxusní dopravě, místo dobrodružné štreky vlakem, ale to je jí budiž už dávno odpuštěno a zapomenuto. Lečík s p_z zjišťují vlakové spoje a já mezitím čekám na Vanďase vysedajícího z motoráku. Odbíjí 10. hodina dopolední a jednorázově je odhlasováno, že se svezeme s Lečigouem do Přerova, perspektivního města s velkou historií a neomezenými možnostmi práce pro všechny občany bez výjimky, města s železniční tepnou, která vede snad do všech koutů republiky. Jejich obyvatelé mají tudíž obrovské možnosti k využití cestovního ruchu, čehož využívají ke stále rozrůstajícímu se výskytu v průmyslových městech Čech a Moravy jako jsou Most, Ústí nad Labem nebo Ostrava. Dost zeměpisu a vzdělávání...
Nasedáme a v autě se vyjímají dvě smotané ruly papíru, které jsme ve vzájemné spolupráci s Lečíkem v minulých dnech připravovali, aby mohly být vytaženy a oči všech Sparťanů směřovaly ke vzkazům, které jsme jim tam zanechali. Nějakým způsobem se tam vtěsnáme a ani mírný náraz do hroudy sněhu znamenající lehké poškození přední nápravy Lečikova vozu nám nemůže zkazit výbornou náladu. Pouze Pézetka byla mírně vystresovaná, poněvadž jsme ještě nevyjeli a už měla vroubek na své těžce zkoušené nervové soustavě. Lečigou byl poučen, že veze ve svém vozidle křehkou dívku, pro kterou sebemenší ťuknutí, pokřivený plech nebo nečekané dupnutí na brzdový pedál může znamenat nechutnou přednášku o tom, co v poslední době zkonzumovala přímo na svém sedadle či potahu. Už to stojí za tlumení jeho závodnických choutek, které mi nejednou ukázal v areálu bývalého Svitu, kde pneumatiky dostaly zabrat, avšak zkouškou prošly vždy úspěšně.
Blížíme se do Přerova, kde ponecháme auto napospas svému osudu a další cestu absolvujeme vlakem. Při zabezpečování automobilu se jeho majitele jen tak nesměle ptám:
„Lečíku, ty se nebojíš to auto nechat v Přerově na nádraží…?“
Lečigou hrdě odpovídá:
„Nebojím. Mám páku.“
S tím však s druhým nádechem dopovídá:
„Ale nemám klíče.“
Nakonec je však s pomocí nehorázné haluze najde a začíná s ní soupeřit. Jak ji připevnit k volantu, aby případní zájemci o odstavený vůz se zlínskou poznávací značkou si svůj čin rozmysleli. Páka se vehementně brání a z nouze ji Lečík zahákne za řadící páku. V tom Vanďas utrousí docela důležitou poznámku:
„Aby ses k tomu volantu potom dostal.“
To bude důležité až ve 4 hodiny ráno příštího dne, momentálně je důležité, aby se k tomu nedostal nikdo cizí. Potencionálních zájemců by bylo jistě více, ale věřím, že More na to dohlídne. :-)
 Odcházíme se dvěma metr a půl dlouhými podezřelými rulemi papíru směrem k přerovskému vlakovému nádraží. Ještě předtím mi ostatní zapózují a zhotovíme památnou fotku na tento rodinný výjezd. Před nádrem máme jedinečnou možnost zahlédnout muže snědé pleti držící v ruce dámskou kabelku růžové barvy. A pak, že se nekrade. Lečík zrovna kupuje svoji individuální jízdenku, když v tom se najednou line silně páchnoucí smrad a cesty dýchací dostávají extrémně zabrat... Sledujeme, co to unikl za nebezpečný, těkavý plyn… avšak je to ještě něco horšího… Z hrůzou zjišťujeme, že je to místní bezdomovec, který,přesně řečeno, pustil chcaní, do svých gatí… Kdyby do gatí, ale přímo veřejně před svědky. Vrcholem bylo, když jsme zaregistrovali, že na části prdelní má cca 50 cm dlouhou díru a ty zapáchající výkaly jdou přímo z té lochny... Zakoupíme lístek. Lečigou použije svoji kouzelnou kartičku a hned má lístek za 71 kaček českých. Ujistili jsme se, že kouzla a čáry nepoužívají jen kouzelní skřítkové v pohádkách...
Jelikož máme ještě relativně hodně času, nepohrdneme možností občerstvení v budově Českých drah a uděláme jim tam denní tržbu za dvě piva a rum s kolou. Lečigou se přišel pouze ohřát, jelikož moc tomu jejich menu nedůvěřoval. Pomluvili jsme lehce zdejší gamblerku, která ládovala do výherního automatu mince, do té doby, dokud nezjistila, že žádné nemá, čímž se stal automat prohrávací. Když se blíží doba odjezdu, odebereme se na nástupiště, odkud bychom měli vyjet vstříc máti Praze.
Zbývaly necelé tři minuty do odjezdu, když Vanďas neodolal svému pokušení a ještě si zaběhl neznámo kam pořídit nějaké ty lahváče, aby nebyl na suchu. Protože bychom se měli každým okamžikem dát do pohybu, Lečigou mu volá, ale hovor nepříjmá. Vlak se rozjíždí a v jednom a tom samém okamžiku se objevuje vysmátá tvář Vanďase a v ruce dva kozly…
„Na mobilu máš tři nepřijaté hovory…“ oznamuje kolegovi pro něj asi novinku…
„Mám vyplé zvonění, nemám rád, když mi to zvoní…“
Nacházíme prázdné kupéčko a okamžitě si jej zabíráme do našeho vlastnictví. Já měl dres  už na sobě, ostatní si ho teprve převlékají na sebe, abychom měli respekt a omezili tak případné útoky důchodců na naše obsazené sedačky. Právě na to zřejmě doplatila jistá paní, která stála v chodbičce s batohem. Zrovna v tu chvíli chtěla projít paní průvodčí a neměla kudy projít. Lečigou nezaváhal a trochu ji hlasem odklidil na stranu, třebaže neměla pořádně kam.
„Uhni pičo! Uhni pičo!“ Opakuje Lečigou dnes už legendární hlášku z mikro výjezdu do Litvínova. A Vanďas zaperlí....
„A piča uhnila!“
Celým vlakem se rozléhá ječící řev naší paní průvodčí, když nějaké indivium odmítá vystoupit, či ukázat jízdenku. Máme obavy, aby to nebyla ta, která na posledním vlakovém výjezdu na Slávii volala, aby Lečika a spol. v Pardubicích přebral kordon policajtů, několik víceméně poslušných fanoušků ve žlutomodrých dresech. To je ale zase jiný příběh. Když přijde k nám zkontrolovat platnost jízdenky, Lečigou zjistí, že to není ona. Dáme se s ní do řeči a zjišťujeme, co a jak si můžeme dovolit. Následující dialog hovoří za vše!
Dáán: „Dobrý den paní průvodčí, jste hodná?“
Průvodčí: „Podle toho, jak se vyspím…“
Dáán: „A jak jste se vyspala?“
Průvodčí: „Proč vás to zajímá?“
Dáán: „Abychom věděli, jak moc můžeme vybuřovat.“
Průvodčí: „Klidně si vybuřujte, mně je to jedno.“
Nastává hysterický výbuch smíchu.
Průvodčí: „Dělejte si tu, co chcete, hlavně to tu nerozbijte.“
Nakonec až na pár výjimek se nic velkého neděje. Spíše tiše a nenápadně diskutujeme o různých tématech. Probrali jsme ne zrovna dobré vztahy ve fanclubu, zabrousili jsme do historie a zavzpomínali na bývalé hráče Zlína, bavili jsme se též o tom, jak zvednout uměleckou část fandění, za což považujeme tvorbu transparentů a choreografie. Všichni jsme se shodli, že je to o přístupu a chtít a mít chuť něco udělat. Když to jde všude jinde, proč by to nemohlo jít i ve Zlíně?
Cesta nám ubíhá rychle a blížíme se ku Praze.
V Holešovicích při výstupu zbrzdíme vlak, protože než odebereme svá těla z vyhřátých kožených sedaček a sebereme své propriety, tak nám to chvíli trvá. Jen kvůli nám čeká celý vlak mířící do Chebu, než ctění zlínští fanoušci si ráčí pohodlně a v klidu vysednout.
Než se v této městské části zorientujeme, chvíli to trvá a při chůzi si z vesela „ve čtyrech“ vyzpěvujeme naše tradiční popěvky. V jednom z podchodů, akusticky velice dobře ozvučeném, na nás narazila paní. Když zjistila, co jsme zač, utíkala, seč ji síly stačily…a podpatky klapaly.
Vycházíme z areálu holešovického nádraží a hned jsme přivítání kovanými pražáky s pivem v ruce.
„Góóótwaldóóóv!! Góóótwaldóóóv!“
Z plných plic jim zanotujeme.
„We are living in the Gotwaldof! Gotwaldof!...“
Ani se nenadějeme a za svými zády už slyšíme další uštěpačné poznámky. Když se otočíme, nestačíme se divit, protože jejich autory jsou čtyři mladé, zdá se, že ještě pubertální holčiny. Tipnul bych si, že hokej je až tak nezajímá, ale co jim jde opravdu skvěle, je nadávání a nerespektování ničeho, co by se jen zdálo býti původem z dalekého východu. My se tedy bráníme a zapějeme jim mírně upravenou verzi jednoho z našich pokřiků, do podoby, která je více než výmluvná právě pro ta čtyři individua.
„Pražskééé kurvy to ste výýý, to ste výýý….“
 Usmály se na sebe a už držely huby. My jsme s rulemi v rukou kráčeli Holešovicemi k aréně. Stihli jsme se i vyfotit s dosti říkající cedulí „Pražská teplárenská“, což můžeme považovat jako důkaz, že oni teplí opravdu jsou, jak zpívají v jednom z pokřiků.
Přicházíme k hale a zapadneme do zdejší hospody s názvem „Budvar aréna“, což ve Vanďasovi budí údiv nad tím, že pražský klub může mít restauraci se značkou jihočeského piva, navíc se stejným názvem, jako je v Českých Budějovicích pojmenovaná aréna.
Posedáme si ke stolu se jmenovkou DOMÁCÍ. To u Pražáků může vzbuzovat pocit, že si nějací troufající zlínští fanoušci vůbec dovolí sednout na jejich místa. Jenom čekám, kdy k nám příjde nějaký Stehlík nebo „Ha(n)jzlíka“ napálí nám jednu ránu, jako údajnému provokatérovi Leškovi. Na druhý den v pražských novinách vyjde článek s titulkem:
ZLÍN SI NEDÁ POKOJ, TENTOKRÁT PROVOKOVALI FANOUŠCI
Skupinka zlínských fanoušků si usmyslela, že napodobí jejich idol Petra Lešku a pokusí se taktéž vyprovokovat konflikt s jejich vrstevníky z tábora pražské Sparty. Což se jim nakonec povedlo a vyprovokovali šarvátku, kterou ukončili až přivolaní policisté. Ti zadrželi tři fanoušky Sparty za útok na v poklidu sedící žlutomodré fanoušky, kteří se posadili v restauraci Budvar aréna na jejich místa a výzvu o opuštění těchto rezervací odpověděli pouze úsměvem a ignorací, což domácí fanoušek Sparty v dresu Stehlíka nevydržel a napadl jednoho z nich. Tím vyprovokoval ostatní Sparťany k útoku. Celá událost je nadále v šetření policie.
Naštěstí se nic takového nestalo, nic podobného jsme ani řešit nemuseli. V klidu jsme popíjeli naše objednané nápoje a dokonce jsem si já dovolil mírně luxusní záležitost a to pojíst smažák s amerikánskými zemáky. Vedle sedící p_z si pochutnala na nějakých fazolích, pokud mě paměť ještě neklame. Mezitím přichází posádka Ondruchovic ve složení Jarda, Katka, Kikina, Ešli a světe div se, Legendární!! On totiž tuto cestu vůbec neměl v plánu, ale když se naskytla příležitost...
Po celou dobu se kolem opřených transparentů motala nějaká slečna, až jsem se obával, že nám je chce odcizit. Že by ji zdejší vyslali na výzvědy?
Dochlastáme, dožereme, zaplatíme a vydáme se ke vchodu, kde by měli každou chvíli začít pouštět. Nastávají obavy z toho, aby nás s takovými rolemi o průměru asi 10-15 cm a délce asi 170 cm vůbec pustili dovnitř, protože pořadatelé jsou nevyzpytatelní.
To se však stane velice nepravděpodobné, protože jsou celkem přátelští. Pouštíme se do hovoru a přiznávají, že oni by kvůli hokeji takovou dálku nejeli. Jelikož s plechovkou piva mě tam samozřejmě pustí jen ztěží, nezbývá mi, než ji celou zhltnout ještě venku. S Vanďasem to vážně není vůbec těžké…
Odbíjí 17. hodina odpolední a vstup do arény se nám stává zpřístupněným. I s rolemi se dostaneme dovnitř a míříme přímo do sektoru 101, který je určen pro hostující fanoušky. Okamžitě začínáme dělat hlasitou neplechu. Vítáme pány v pruhovaném, a když krouží kolem našeho rohu arény, vlnou se je snažíme rozhodit, ale že by nám věnovali nějak zvýšenou pozornost, to se říct nedá.
Čím víc se blíží začátek utkání, tím víc se i plní náš sektor. Jádro našeho dnešního fandění se zdá býti jasně dané. Legendární a Jarda u bubnu a hlasivkami je budou doprovázet Lečigou, Vanďas a Dáán. Ostatní se po celý zápas více či méně zapojují. K tomu se však ještě dostaneme později - zápas začíná.
Jak se jistě dalo očekávat, děj minulého vzájemného zápasu ve Zlíně bude mít dohru. V hledišti určitě, protože ze sparťanského tábora jsem zaslechl hlasy, že se očekává velká choreografie domácího kotle. Na přivítanou roztáhli transparent ve znění:
LEŠKA DNESKA PROSÍ BOHA, ABY ZAS STIH VZÍTI ROHA
My kontrujeme jedním ze dvou nápisů na prohlášení Han(j)zlíka pro údajnou hru fair play v dnešním utkání. Nejen nejférovější hokejista ligy si mohl přečíst:
HANZLÍK = FAIR PLAY???!
Ze druhé strany se mu okamžitě dostává podpory.
„Hóóónza Hanzlííík!! Hóóónza Hanzlík!!!
Vyvolává domácí kotel na jeho obranu.
Rozhodčí Minář, kterého jsem si mimochodem přál, jako vesměs nejrozumnějšího sudího u nás, vhodí první bully a dlouho sledovaný a očekávaný souboj může začít.
Domácí byli zpočátku zápasu aktivnější a Murína vyzkoušel Benýšek střelou do lapačky. Ve 4. minutě poprvé Minář poslal za katr za údajné hákování Kašpaříka. Sparta dál dorážela na Murínovu klec, ale pohotový Ičo zneškodnil jak Netíka, tak šanci Zelenky. Domácí Duba byl téměř bez práce. Ševci se zaměřili na bránění svého obranného pásma a spoléhali na protiútoky. Do nejvážnější šance jsme se dostali ve 14. minutě, kdy nahození Galvase dorážel Leška, ale Duba svojí holí pokus zneškodnil. Sparta využila své převahy čtyři minuty před koncem první třetiny, kdy nadvakrát překonal Murína Stehlík po příhře navrátilce z Plzně, Zelenky. 1:0. Sparta do konce třetiny nezvýšila své zasloužené vedení ani po střele Sivka a v přesilovce do odkryté branky nestačil zakončit Hlaváč. První třetina skončila zaslouženým vedením domácích 1:0.
Co se týká atmosféry, tak až na klasické pokřiky jako „ŠEVCI“ nebo „pojdme hoši dááme góóól…“, kdy se ozýval celý náš sektor víceméně složený z Pražáků nebo z přeběhlíků, fandilo jenom to naše jádro. Musím zmínit i fanouška Třince oblečeného do červenobílých barev v našem kotli a byl jeden z těch aktivnějších, čímž mu tímto děkuju. Za zmínku stojí i drobná provokace v našem podání. Na domácí pokřik ve stylu: „Celý stadion odpovídá“ zakřičí kotel…
Spartááá…
A nejprve levá tribuna odpovídá:
Prahááá…
Poté i pravá tribuna se nenechá zahanbit a odpovídá natotéž:
Spartááá…
A z plných plic chlapi i kluci, dědci i babky, ženy i dívky, obyvatelé města pražského zakřičí:
Prahááá…
Což nás nevyvádí z míry a místo „Sparta“ načasovaně hulákáme:
CIRKUS!!!
Vše se opakuje několikrát. Vraťme se zpět k průběhu zápasu. Začátek druhé části byl pro Ševce katastrofou. Sparta dokázala ve 23. minutě v rozmezí půl minuty vstřelit dva góly a zdálo se, že je po zápase. Na 2:0 zvýšil Netík a třetí přidal Kratěna. Naši však ukázali vůli a bojovnost a ztracený zápas dokázali ještě zdramatizovat. Konkrétně Lešoun z úniku střelou pod horní tyčku nás rozjásal poprvé. O necelé tři minuty později už to bylo 3:2, když v oslabení do prázdné branky zakončil mladík Kubiš. V tu chvíli jsme se vrátili zpět do zápasu a zároveň ovládli i poněkud posmutnělou T-mobile arénu.
„Šéééévci!!! Ševci!!! Ševci!!“ rozléhá se jeden moment pražskou T-Mobile arénou a ženeme naše hochy za vytouženým vyrovnáním. Obrat se bohužel nekoná. Sparta pokud vyhrává, je nebezpečná, pokud prohrává zákeřná. V polovině zápasu objel branku Ton a Kratěna z bezprostřední blízkosti chladnokrevně zavěsil. Za stavu 4:2 Ičo přepustil své místo náhradníku Čechovi. Čisté konto mu vydrželo necelých pět minut. Pokus Tona ještě chytil, ale na dorážku Roba do odkryté branky už nestačil. Ševci v této fázi zápasu propadli. Jejich hra byla křečovitá a Sparta hrála přesně to, co chtěla a potřebovala.
O pauze střádáme plány, jakým stylem rozmotat transparent 38 metrů dlouhý, aby se nepotrhal. Jelikož v našem sektoru jsou dva jedinci víceméně na šrot, navíc se sympatiemi k domácím, proto jsou tudíž svému okolí nebezpeční, zajdu za pořadatelem stojícím poblíž a zkouším domluvit ochranu naší pětihodinové práce. Chvíli tam spolu hovoříme a pak jdeme za postávajícími policisty. Ti mě však příliš neubezpečují zárukou ochrany, jelikož oni mají v popisu práce zařídit pořádek v hale a ne dávat pozor na kus papíru. Argumentuji tím, že pokud se s tím papírem stane, tak nemůžu zajistit, že se udržím a na viníka vystartuji. „Tak se může stát, že budete vyveden,“ prohodí jen tak jeden z nich. Tím, že chráním vlastně společný majetek? Hm… jsme vlastně v Čechách. Nechávám svůj dres Lečíkovi držící transparent na jednom z okrajů a v civilu valím najít co nejlepší místo ke zhotovení fotografie. Místo nacházím mezi sektory pro sedící 212 a 213, což vyvolalo nevoli i na těch 10 vteřin.
„ ty vole, nevidím“
„helé, ať táhne“
„koukej mazat…“
Na transparentu, 38 metrů dlouhém, je napsáno: PETR TON UŽ TEČE, PETR LEŠKA SE MU JENOM SMĚJE
(Kdo tvrdí, že se to nerýmuje, má jistě pravdu, ale tady byl účel takový, aby nápis  upozornil, jak to opravdu bylo a třeba mělo být.)
blik, cvak a mizím. V té chvíli se hrála 1. minuta třetí třetiny. Obránce domácích Benýšek orazítkoval ještě tyč Čechovy svatyně. Více štěstí měl rebel v rudočerných barvách Hanzlík ve 48. minutě střetnutí a dvěma brankami uzavřel výčet gólů v zápase nejlepší hráč domácích Kratěna. Ševci si na Spartu jezdí pro výprasky a ani dnešní zápas nebyl bohužel výjimkou. Buďme rádi, že to domácí pojali profesionálně, neodhodlali se k žádným surovostem a zákeřnostem, Lešoun vše přežil ve zdraví a to je po dnešku nejdůležitější.
My fanoušci jsme se i přes vysokou porážku bavili a skoro celou třetí třetinu jsem si  zanotovali tu našu „třetinkovou“ nánananá nánananá… Nejprve všichni hubovali, ať už se fandí něco jiného, ale potom to všichni snad pochopili, že jsme to pojali zábavnou formou. Přece vůbec žijeme od toho, abychom se bavili, tak proč si ten život neokořenit? Chci zmínit Lečika, Vanďase a toho fanouška Třince a ještě několik dalších anonymních lidí, kteří to opravdu vydrželi, přestože hlasivky už nebyly nejlepší. Vyzpěvovali jsme si dál a zpozorovali, že si nás fotí nějaký fotograf. Při jeho odchodu jsem spolu s Lečikem sprintem vyrazili za ním, abychom si na něj vzali kontakt a třeba ty fotky si nechali poslat a zveřejnit, kdyby byl ze strany vedení HFC zájem. Za dohledu policie jsme vyklidili sektor a vydali se ven z haly. Padlo rozhodnutí, že půjdeme poděkovat hráčům i osobně a podpořit je do dalších zápasů k autobusu. Já měl přichystán rozhovor, tak jsem jej udělal s Lukášem Bokrošem, synem našeho trenéra a hosta z ostravské Sarezy. S hráči jsme prohodili pár slov, někteří se podepsali na dresy.
Vyprovodili jsme Jardu, Katku, Kikinu, Ešli a Legendárního k jejich korábu a naše eskadra ve složení Lečigou, p_z, Vanďas a já kráčela na metro a tím se svezla až na Hlavní nádraží. V blízkosti jsme objevili nějaký pajzl a tam strávili v družném hovoru dobu do příjezdu mého vlaku. á měl ještě na zítřek v plánu shlédnout šlágr první ligy mezi Slovanem Ústí nad Labem a Mladou Boleslaví v sestavě s Martinem Altrichterem a Ríšou Králem proti domácím Houdkovi, Ivanovi a Janků. To už je zase jiná pohádka… |
.. anonym..
(Owen, 3. 5. 2007 8:50)