Před čtyřmi lety se definitivně rozhodl vzdát se kočovného života, usadit se a věnovat se rodině. Daří se mu to jen částečně. Od podzimu do jara na zlínském zimáku připravuje hokejovou drobotinu na dobrodružný život mezi mantinely. Sám si ho užil nadmíru. Horst Valášek, jedna z legend zlínského hokeje.
V současné době ho můžete nejčastěji potkat v jeho vyhlášené hospůdce Na Kovárně, kterou si pro vlastní potěšení otevřel před patnácti lety. „... od května jsme trošku zariskovali, zakázali jsme vevnitř kouřit, uvidíme, co tomu řeknou zákazníci, mně se tu ale každopádně mnohem lépe dýchá,“ prohodil věčně usměvavý muž, který byl ve své době proslulý svou mrštnou pouze 169 centimetrů vysokou postavou.
Muž se špatným původem
Dětství Horsta Valáška rozhodně nepatří k těm, které by se dalo označit jako idylické. Narodil se 8. října 1941do smíšené rodiny v Kravařích na Opavsku. Tento region byl od nepaměti předmětem mocenských svárů. Maminka byla Moravanka, tatínek Němec. Germánský původ nebyl po pádu třetí říše rozhodně žádnou výhrou. Několik příbuzných muselo za války nuceně narukovat k wehrmachtu a hurávlastenecké okolí po květnu 1945 nemohlo tuhle skutečnost Valáškům dlouho zapomenout.
„Od odsunu do Německa nás zachránil jen moravský původ mojí maminky. Měl jsem dvě sestry a pět bratrů. Jeden z nich utekl po válce do Německa za svou nevěstou. Kvůli němu jsem pak dlouhé roky nemohl vůbec nikam cestovat,“ vzpomíná Valášek na nelehkou poválečnou dobu. Někteří učitelé mu pak jeho německý původ připomínali prakticky celé studium.
Z Kravař mladý Horst definitivně odchází v roce 1956, kdy v Opavě nastoupil na stavební průmyslovku. V té době už věděl, že sport se stane jeho celoživotní posedlostí. Na měšťance hrál stolní tenis, v létě kopal s kamarády do fotbalového míče, v zimě na rybníku proháněl puk. Šlo jen o to, pro kterou disciplínu se nakonec rozhodne.
Sportovní obojživelník
Dlouho to mezi fotbalem a hokejem vypadalo na nerozhodný výsledek. Za fotbalové Kravaře až do svých osmnácti let nastupoval v divizní soutěži na postu útočníka. To se mu náramně líbilo. Zvláště když mezi hokejisty na něj zbylo pouze místo brankáře.
V Opavě si ale brzy přičichl k velkému hokejovému světu. Nejdříve naskočil do celostátní dorostenecké ligy. Když potom opavské seniorské áčko v roce 1959 postoupilo do nejvyšší federální ligy a osmnáctiletý Horst dostal v týmu šanci na postu brankářské dvojky, bylo o jeho sportovní budoucnosti rozhodnuto.
Reprezentační modly, jako byl Bubník, Konopásek či Zábrodský, o kterých až doposud pouze četl v novinách, najednou stály na druhé straně kluziště. Mladý Horst si vychutnával doslova každý zápas.
Euforie ale netrvala dlouho. Hned po první sezoně mezi elitou následoval sestup Opavy do druhé ligy. Valášek však v té době odmaturoval a brzy rukoval na vojnu. Naštěstí si ho vybrala Dukla Jihlava a tam nastaly nadějnému gólmanovi zlaté časy.
„Na tu dobu hrozně rád vzpomínám. V Jihlavě se tenkrát tvořily základy budoucí veleslavné generace. Kapitána nám dělal legendární Slovák Josef Čapla, který v Československu jako první začal používat zahnutou hokejku. Později přišel Holík, Nedomanský..., víc než půlka mančaftu byla v reprezentaci, byla to velká škola,“ tvrdí i po téměř půlstoletí Valášek.
Zlatá šedesátá...
Na vojně v Jihlavě potkal Valášek i svou budoucí ženu Evu. Stalo se tak zcela stylově - při bruslení pro veřejnost. O čtyři léta později, v roce 1964, následovala svatba. Hned poté odešel mladý manželský pár do Prahy, Horst tam chtěl studovat vysokou školu. Kádrový posudek ho však dohnal i v hlavním městě a soudruzi rozhodli, že je pro studium nezpůsobilý.
Třiadvacetiletý gólman získal v Praze alespoň zajímavé hokejové angažmá. Domluvil se s Motorletem. První sezonu s ním hrál nejvyšší federální soutěž, pak však slavný pražský klub sestoupil o patro níž a Valáška to táhlo zase jinam. „Váhal jsem mezi Vítkovicemi, Litvínovem a Zlínem. Můj kamarád z vojny Kamil Svojše v té době ale zrovna podepsal Zlínu, a tak jsem se pro stejný klub rozhodl i já,“ komentuje svůj nejšťastnější přestup Valášek. Psal se rok 1966.
Následující dvě sezony řadí ke svým nejpovedenějším. „Uhráli jsme tenkrát šesté místo. Na zimáku panovala fantastická atmosféra, vždyť tam chodilo jedenáct tisíc lidí. Chytal jsem i za reprezentační béčko, v roce 1968 mně dokonce jen těsně unikla nominace na olympiádu v Grenoblu,“ vzpomíná Valášek.
Až do roku 1970 byl ve Zlíně brankářskou jedničkou. Pak však tým sestoupil z první ligy a symbolicky i Valášek se musel začít o výsadní místo mezi třemi tyčemi přetlačovat s mladšími kolegy. Aktivní kariéru ukončil Valášek definitivně v roce 1977.
Trenérská éra startuje
Ještě během své hráčské kariéry se začal Valášek systematicky připravovat na trenérskou profesi. V roce 1980 získal nejvyšší trenérskou licenci. Trénoval zlínské juniory a s Jaroslavem Stuchlíkem i seniory. Nová práce ho bavila a byl v ní i úspěšný. Podílel se na růstu silné zlínské generace v čele s Romanem Hamrlíkem, Němčickým či Kotáskem.
„Na svazu mi stále slibovali i post trenéra nějakého mládežnického reprezentačního výběru. To však nepřicházelo, a tak jsem usiloval o odchod do Německa. A na podzim 1988 mně to svaz kupodivu umožnil. Odešel jsem trénovat do bavorského Geretsriedu. Rok jsem byl u dorostu, tři další pak u áčka,“ říká Valášek, kterému se pak s průměrným druholigovým týmem podařilo postoupit až do nejvyšší německé soutěže.
V kádru měl tou dobou i výborné exzlínské hráče jako Raděviče či Vlacha. V Československu ale mezitím padl komunistický režim a zkušeného kouče to opět táhlo domů.
Vsetínské nebe
Na Moravu se Valášek vrátil na jaře 1993. Ve Zlíně se ale pro něj místo nenašlo, a tak odešel do druholigového Vsetína, který v té době platil něco jako skladiště odložených zlínských hráčů. To se však mělo záhy změnit.
„Na tu éru budu vzpomínat do konce života. Podařilo se nám tam vybudovat neskutečnou partu, která během jediného roku dokázala postoupit do extraligy a pak ji hned dokonce vyhrála. Ta hokejová euforie, která tenkrát ve Vsetíně panovala, byla doslova neuvěřitelná,“ dojatě líčí Valášek.
Z Německa si na Valašsko přivedl Vlacha a Raděviče, k reprezentačním výšinám pozvedl ve Zlíně odepisovaného Čechmánka, později přišel Antonín Stavjaňa. Co jméno, to pojem. Především první vsetínský titul doslova šokoval celou extraligu. Valášek ho právem považuje za svůj největší trenérský úspěch.
Vsetínu pomohl hned v následující sezoně vyválčit i druhý titul. Pak však následoval pro mnohé těžko pochopitelný krok. Odchod do konkurenčního Zlína. „Rozhodovalo se mi velice těžce. Ve Vsetíně byli opravdu skvělí lidé, ale mě to prostě táhlo domů, chtěl jsem něco dosáhnout i se Zlínem,“ krčí rameny Valášek.
V Baťově městě následovalo kruté vystřízlivění. Ambicióznímu týmu se příliš nedařilo a v prosinci byl trenér Valášek odvolán. „Mrzelo mě to, šel jsem od rozdělané práce, ale takový je život.“
Valášek pak na čtyři roky opět zmizel do Německa. Svou poslední trenérskou štaci si odbyl v sezoně 2003/2004 v prvoligovém Freiburgu. Odcházel odtud s velkými ovacemi, ve svých třiašedesáti letech však už nehodlal pokračovat v kočovném životě.
Spokojený důchodce
Valášek dnes připouští, že občas ukončení trenérské kariéry lituje. „... stále mě hokej baví a co naplat, člověk se doma prostě tak trochu nudí...“
Rozptýlení hledá kromě rodiny například v cestování, s manželkou Evou rádi vyrážejí na cesty po celé Evropě.
Výrazně se zapsal i do rozvoje společenského života ve zlínském Lešetíně. „Letos jsme tu pořádali už devátý ročník Lešetínského fašanku, je to nádherná záležitost, vždyť tu žije přibližně tisíc lidí a to je ideální příležitost, jak se trochu víc poznat. Navíc je to nádherná vzpomínka na našeho výborného kamaráda, herce a malíře Lubora Tokoše,“ připomíná Valášek jednu z nejsvéráznějších postaviček Zlína.
Autor textu: Robert Heč