Tehdy v polovině dubna 1965 přišel v 38 letech do tehdejšího Gottwaldova už jako stříbrný medailista z olympijských her ve Svatém Mořici v roce 1948, jako mistr světa ze Stockholmu o rok později. Vladimír Kobranov už byl hokejovou legendou. Ale také vězněm. Příběh ze kterého mrazí i po tolika letech....
„Seznamte se, přichází Vladimír," hlásaly titulky zdejšího tisku, aniž by legenda vůbec předtím a ještě dlouho poté vkročila na půdu města. „Byl v nejlepším věku. Inteligentní a dobrý člověk. Byl velice vnímavý, pracovitý a vstřícný. S trénováním začínal, i my jsme byli nový klub a chtěl se podílet na budování. Měl prostor seberealizovat a prosadit se. Uznávali jsme ho," vzpomíná Kožela.
Funkci převzal v polovině dubna 1965, začátkem května začal přípravu s týmem, který se už pět let snažil usadit mezi elitou. „Změna prostředí není pro trenéra neprospěšná. Získává další zkušenosti a může se zkvalitňovat. Mým úkolem bylo gottwaldovský hokej konsolidovat, aby přestal hrát v nejvyšší soutěži roli outsidera. To předpokládá i určité změny v taktice a způsobu hry a vytvoření možností pro příležitosti mladým hráčům. Hodně rovněž záleží na dobrém vztahu a důvěře mezi trenérem, kolektivem a zázemím. Všichni musí táhnout za jeden provaz. To je někdy delší proces, vyžaduje velkou trpělivost. Záleží i na shodě vyladění obou trenérů u mužstva. Budeme i v průběhu sezony spolupracovat s dalšími trenéry mládeže, neboť vychovat vlastní hráče, nástupce pro nejvyšší soutěž, je vždy dlouholetým procesem," rozmlouval po svém příchodu Kobranov.
Zároveň si vyzkoušel tréninkové metody v klubu, který tehdy v celorepublikovém měřítku neměl hvězdy. „V naší éře se všechno kopírovalo z tehdejšího Sovětského svazu. Začínalo to v armádní Dukle Jihlava, později se přenášelo do civilních klubů. Například třífázové tréninky. Začínali jsme ráno, poté brzy odpoledne a končili večer. Vymýšlel běhání se zátěží, kruhové tréninky, kdy jste na stanovišti ve vymezeném čase dělal kliky nebo skoky s činkou. Takhle nás hodinu a dvacet minut trápili. A večer byla další fáze," vzpomíná Kožela. „Vovka to vnímal ještě jako aktivní hráč. Byli jsme pod ním velice dobře kondičně připravení. Jen nevím, jak se všechno podepsalo na našem současném zdraví," pousmála se jedna z výrazných postav zlínského hokeje.
POHNUTÉ OSUDY: Druhou třetinu „Vovkovi“ Kobranovovi vyplnil soud a komunistické vězení
„Nebo učil brankáře pomocí lan, jak se mají pohybovat v bráně. Nebo jsme běhali po lese s činkami v rukou. Trénovali jsme jak Rusáci," přidal jiný útočník Karel Heim další historku spojenou s Kobranovem.
Legendární je například i soustředění v Beskydech, kde údajně v hospodě ukazoval flaškami od piva své představy o systému a hře. „To ale nedělal před celým mančaftem, ale v úzké skupince. Ale dělávalo se to. Ještě jsme neměli dopité, šachoval s nimi a pak jsme se dohadovali, které je čí," směje se třeba při vzpomínce někdejší forvard Lubomír Koutný, jehož si do áčka vytáhl právě Kobranov. „Oceňovali jsme, že se snažil dávat příležitost i nám mladším," děkuje za šanci Koutný.
Rodák z pražských Černošic strávil ve Zlíně tři roky. V ročníku 1965/66 jeho tým skončil sedmý. V následující sezoně dovedl tým k osmému místu a ve své poslední sezoně 1967/68 skončil tehdejší Gottwaldov šestý, což bylo do té doby i dlouho poté nejlepší umístění ledního hokeje ve městě. „Tehdy jsme už měli na tu dobu špičkové mužstvo. Přišli k nám kluci z Brna nebo Kladna. Byli jsme zkušení, na tu dobu jsme měli i přestárlé mužstvo, když si vezmete, že tehdy byl ve třiceti už starý hráč," vysvětluje Kožela tehdejší vzestup.
V roce 1968 ale Kobranov získal angažmá ve švýcarském SC Curych a usadil se i s rodinou v nedalekém Regensdorfu. „Nevěděli jsme, co bude. Nechtěli jsme žít v režimu, který nevinného člověka nechal z ničeho nic zavřít, zmlátil ho a totálně zničil," cítil Kobranov křivdu i po letech. „Vyřizoval si do zahraničí povolení, o které museli trenéři žádat. Měl už odtrénováno a nějaké zásluhy. Mezitím k nám přijela sovětská vojska. On odjel na dovolenou a už se nevrátil," vypráví Kožela.
Po převratu v roce 1989 jezdil do vlasti na návštěvy a dovolenou. „Zavítal i k nám do Zlína. A na dovolenou jezdil na Soláň. Měl tady vyřízený částečný důchod, takže se zde rekreoval. Jednou nebo dvakrát se zastavil, měli jsme posezení, plkali jsme. To už povídal i o vězení a vysvětloval i svůj odchod do Švýcarska, jelikož nevěřil, že po osmašedesátém roce bude zde benevolentnější režim," prozradil Kožela.
Do Baťova města přesídlil i s rodinou Vladimír Kobranov patnáct let poté, co ho po vykonstruovaném procesu na deset let zavřeli do kriminálu. Na svobodu se nakonec dostal po pěti letech za mřížemi po amnestii v únoru 1955. O návratu k hokeji přitom nechtěl ani slyšet.
„Vždycky u nás někdo zazvonil, byli to zástupci klubů. Vystřídalo se jich snad osm. Jakmile jsem uslyšel, že mě chtějí, jen jsem zařval – a ven!" popisoval pro hokej.cz Kobranov, který se živil, jak se dalo.
„Jezdil jsem s náklaďákem. Vozil jsem dobytek, házel lopatou uhlí. Převážel jsem brambory. Nic jiného mě dělat nenechali," cítil křivdu Kobranov, který v neděli 25. října ve věku 88 let zemřel. Odehrál na dvě stovky ligových utkání za I. ČLTK Praha a nastřílel 75 branek.
Tehdy se Kobranov se svým osudem svěřoval málokomu. Jedním z mála byl obránce tehdejšího Gottwaldova Bohumil Kožela. „Letěli jsme společně do Ruska a důvěrně jsme si povídali. Musel prožívat krušné chvíle. Byl zavřený na samotce, která ho psychicky ničila. Neměl žádnou zájmovou činnost. Nemohl si ani číst knížku. Takže chodil po cele a počítal kroky. A předpokládal čas, kdy budou bít loretánské zvony. Nedaleko od nich byla věznice. Bylo to na zbláznění," vzpomíná na citlivé povídání s hokejovou legendou Kožela.
Život na třetiny, jako hokejový zápas. Odešel legendární Vladimír Kobranov
Přestože se k návratu na led dlouho nechal přemlouvat, po roce uspěly až Pardubice, kde v roce 1964 dokončil svou kariéru a začal s trénováním. „Sám nevím, jak se jim to povedlo. Prostě záhada. Říkal jsem si, že hokej nechci do smrti vidět. Dovedl mě na pokraj smrti. Z kriminálu jsem si přinesl zdravotní problémy, hůř jsem slyšel. Po dvou letech na svobodě do mě začali hučet Jirka Pokorný s Kráťou Kratochvílem. Ukecali mě. Také proto, že jsem dostal byt. Zázemí jsme potřebovali vyřešit," vysvětloval, kam se s manželkou Karlou a dětmi uklidil. Po deseti letech na východě Čech se rozhodl pro změnu a dvojnásobný nejlepší střelec hokejové ligy z let 1946 a 1948 zamířil do Gottwaldova.
Legendy jsou věčné…
Text: Daniel Ostrčilík, Zlínský deník
Foto: Knihy zlatá cesta, aneb 75 kroků na vrchol, Český hokej 1909-2003